
Zde je má druhá povídka: Ame no Hoshi
(pokud si nepamatujete, první byla Red eye)
Doufám že se bude prolog líbít.
A příjemné čtení.
Prolog v c.č.
Prolog:
Už nemá cenu žít, stejně když teď skočím, tak si toho nikdo nevšimne. Ano, je to pravda, chci skočit a zabít se. Asi si říkáte: Proč? Přece je život tak cenný.. To je pravda, ale když rodina, škola a všichni ostatní mě nenávidí. Otec mě bije, protože se mu zhroutil život, matka odmítá se mnou mluvit, už od osmi let, asi jsem provedla něco, co jí hodně vytočilo, ale už nevím co, asi má k tomu nějaký důvod. Ve škole mě šikanují a když jsem to řekla naší třídní, tak ta řekla že s tím nemůže nic dělat. Proč? Proč asi, učitelé mě také nemají rádi, ani nevím proč, prostě si všichni na světe v jeden den řekli, že mě začnou nenávidět… Přesně tak, není tady na světě nikdo kdo by mě měl rád, proto jak odbude půlnoc tak skočím z mostu.
Odbyla půlnoc, nastalo ticho, auta přestali jezdit, kolem mě bylo hrobové ticho na tohle jsem čekala. Stoupla jsem si na zábradlí, ovanul mě studený vítr podívala jsem se dolů a chvíli pozorovala vodu. Poté jsem pohlédla k nebi, právě padá hvězda, asi bych si mohla něco před mojí smrtí přát. "Prosím, pokud je na světě někdo, kdo by mě měl rád. Tak ať má spokojený život." při vyslovení posledního slova jsem odlepila paty od zábradlí, nahnula jsem se do předu a spadla. Padání mi přišlo strašně dlouhé, v hlavě mi projel celý můj strašný život. Začala jsem se blížit k vodě, zavřela jsem oči a čekala až spadnu.
Spadla jsem zády na hodně ostrý kámen, takže jsem začala brečet, hodně to bolelo. Cítila jsem že to hodně krvácí, asi to musí být velká rána, protože jsem pomalu začala ztrácet síly, otevřu oči a dívám se na oblohu plnou hvězd, byla překrásná, i přes tu bolest a slz v očích jsem se musela usmát.
Najednou spadla hvězda, po chvilce další a pak zase další, spustila se smršť padajících hvězd, vypadalo to jako kdyby pršely hvězdy a já jsem vůbec nechápala co se to děje, byla jsem z toho uplně vedle, i na bolest a na to všechno utrpení jsem zapomněla, díky tomuto "dešti hvězd." .. Dívala jsem se na oblohu, z černé oblohy se pomalu stávala bílá a někdy jsem i zahlédla světle modrou nebo žlutou hvězdu. Poté jako kdyby jedna začala padala přímo ke mně. Měla jinou barvu než ostatní, byla asi tmavě červená, pokud se nepletu. Chvíli jsem si myslela že je to asi jen nějaký přelud, ale ona se ta hvězda vážně přibližovala ke mně. Byla blíž a blíž. Když už byla moc blízko, tak mě oslepila červená zář…..






Jééééééé ^w^