close
Vážení uživatelé,
16. 8. 2020 budou služby Blog.cz a Galerie.cz ukončeny.
Děkujeme vám za společně strávené roky!
Zjistit více
REKONSTRUKCE ^^
Chtěla bych všechny upozornit, že to jak to tady teď vypadá, bude nakonec vypadat uplně jinak. Všechno se dozvíte v informovacím článku, který výjde, jak budu mít základ a budu jenom dodělávat.

>>Všichni povinně přečíst!!!<<

Vážení uživatelé,
16. 8. 2020 budou služby Blog.cz a Galerie.cz ukončeny.
Děkujeme vám za společně strávené roky!

Krámek na konci ulice

15. listopadu 2013 v 19:18 | Rik-chan |  jednorázovky
Konbanwa, mina-san!
Mám tu pro vás první jednorázovku, doufám že se bude líbit a dobře číst. Pokud se bude moc líbit, nebo já se budu nudit, tak napíšu i pokračování :3 mám totiž kousek vymyšlený.
Přeji vám pěkné čtení.

Stále vzpomínám na ten den, když jsem byl malé dítě a ztratil jsem se uprostřed tuhé zimy v neznámém městě, na neznámém místě, mezi lidmi, kteří vám nerozumí ani slovo...
Je mi zima, začíná se stmívat a já nemám ponětí kde jsem. Bojím se, strašně se bojím, co když mě rodiče nenajdou, co když tady umrznu. Potácel jsem se ulicemi, napadlo mě že bych se zeptal na cestu, zastavil jsem před nějakou paní. "Prosím vás, nevíte kde jsou mí rodiče? Nebo kde to jsem?" zatahal jsem jí za rukáv, byla hodně vysoká a taky pěkná. Hleděla na mě, já nechápal že mi asi nebude rozumět, když na ní mluvím uplně cizím jazykem. Pustil jsem jí rukáv, ona kývla na rozloučenou a rychlým krokem odešla. Párkrát se ještě poohlédla po mně, já jsem jen tak tam stál a nevině se na ní díval.
Chvíli jsem ještě zíral jak se paní ztrácí a pak jsem se vydal hledat svoje rodiče. Procházel jsem ulicemi, prošel jsem kolem fontány. Nebyl jsem tady už náhodou? Nevím, procházel jsem kolem samých obchodů, už mi začali připadat povědomé. Už jsem touto ulicí asi tak čtyřikrát prošel, ale rodiče jsem stejně nenašel, oni mě asi taky hledají ale kdybych tady jen tak čekal na ně, tak bych asi umrznul.
Tak jsem zase začal bloudit uličkami. Přišel jsem před jednu temnou uličku, touhle jsem ještě nešel, asi bych se mohl tady taky porozhlédnout. Třeba na druhé straně budou rodiče. S přesvědčením jsem vstoupil do temné uličky, chvíli jsem šel. Zaslechl jsem nějaký šum. Strašně jsem se lekl, stačilo mi i to že tato ulička je hodně strašidelná. Řekl jsem si že půjdu zpět, tato ulička stejně nikam nevede a já nemám rád když se bojím. Tak jsem se otočil a vidím před sebou strašně dlouhou uličku, která nemá konce. Podívám se na druhou stranu a tam je totéž. To jsem šel tak dlouho? Ani se mi to nezdá, však jsem šel jen pár kroků, určitě bych nešel tak dlouho, že bych neviděl na začátek uličky. Byl jsem z toho uplně zmatený. Začínala být tma a já jsem trčel v nekonečné uličce. Nějak mě to ale nutilo, že nemám chodit zpátky ale mám jít vpřed. Nějak mě podvědomí chtělo vědět co je na konci uličky.
Šel jsem už delší dobu, byla už uplně tma, byl jsem strašně vyčerpaný a zmrzlý, ale myslel jsem jenom na to, že mám dojít na konec této nekonečné uličky. Už delší dobu je mlha, takže toho moc nejde vidět, hlavně nejde vidět do dálky. Někde v dáli jsem uviděl svítit lampičku. Rozeběhnul jsem se, vyčerpání mě opustilo. Přibližoval jsem se ke světlu blíž a blíž. Doběhnul jsem ke světlu a porozhlídl se kolem. Byl to nějaký krámek. Takže na konci této ulice je nějaký krám? Kdo by tady chodil?Tohle všechno mi bylo v tuto chvíli fuk, byl jsem strašně promrzlý a vypadá to tak, že tam bude teplo.
Vešel jsem do Krámku. Myslel jsem, že to bude normální obchod, ale nebyl. Je tady plno věcí, které neznám, některé znám, ale jen tak od vidění. "Vítejte!" ozvalo se z druhé strany krámku. Už jsem se nějak smířil s tím že tady nikomu rozumět nebudu, ale toto mě zaskočilo, nečekal jsem že tady bude někdo další, kdo bude mluvit stejnou řečí jak já. Podíval jsem se na osobu, která mě pozdravila. Byla to žena, podle mě byla mladá. Díky tomu že měla na hlavě červenou kapuci, vypadala jako červená karkulka, ale při tom vypadala i tajemně.
"Přeje si něco mladý pán." šla pomalým krokem ke mně. Byl jsem celý zmatený, takže jsem až po chvilce zareagoval. "Prosím vás.." začal jsem. "Asi nevíte kde můžu najít své rodiče." teprve jak jsem to dořekl, tak mi došlo, že to určitě nemůže vědět.
"Je to opravdu tvoje přání?" mile se zeptala žena. Nechápavě jsem se na ní podíval a pak jsem přikývnul, v tuto chvíli jsem chtěl vidět své rodiče, na nic jiného jsem nemyslel. Žena se na mě usmála a došla pro nějakou sklenici s tekutinou u vnitř, kterou měla za pultem, poté mi ji podala. "Na, vypij to." řekla uklidňujícím hlasem, nevěděl jsem co to je ale chtěl jsem potkat svoje rodiče co nejdříve. Vzal jsem sklenici a vypil to. Chutnalo to odporně. Nějak se mi začala točit hlava, podlamovali se mi kolena a začalo se mi chtít strašně spát. Oči se mi zavírali, co jsem to vypil?Po chvilce jsem se probral, seděl jsem na lavičce u fontány a přede mnou stáli rodiče. Byl jsem šťastný bez sebe...

Nikdy jsem ale nepřišel na to jestli to byl sen nebo jestli jsem tam doopravdy byl a asi to už ani nezjistím. Ale vím že na tu ženu nikdy nezapomenu…
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře

1 Garttox Garttox | 15. listopadu 2013 v 20:16 | Reagovat

Dobré dost dobré je to napínavé celkově dobře napsaný text podle mě :D

2 Maemi Maemi | Web | 15. listopadu 2013 v 20:17 | Reagovat

Sugoooi! *O*

3 Rik-chan Rik-chan | E-mail | Web | 15. listopadu 2013 v 20:18 | Reagovat

[1]:\(*w*) arigato...

4 Rik-chan Rik-chan | E-mail | Web | 15. listopadu 2013 v 20:18 | Reagovat

[2]: \(*w*)

5 aiko-chan aiko-chan | 15. listopadu 2013 v 20:47 | Reagovat

To je boží! Jachachá ^w^ Ale nedávala bych k tomu pokračování, líbí se mi to jako jednodílovka ._. :)

6 Rik-chan Rik-chan | E-mail | Web | 15. listopadu 2013 v 20:54 | Reagovat

[5]: :D tak to jo :D

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama