yoo, minna-san!~
.__. bohužel jsem byla u babičky, takže jsem slibovanou povídnu nemohla vydat. \(*w*) tuhletu povídku píšeme s Mae-chan, nečekejte od ní nic suprového, je to jen taková povídka na oddych. Jak už Mae-chan psala na blog, tak povídka bude vycházet v pátek, sobotu nebo neděli. podle toho jak nám to výjde. Je to povídka co asi nikdy nezkončí :D.
Jen tak pro iformaci já píšu Matsuyo Arata a Maemi Yutaka Rei.
Doufám že se vám to bude líbit \(*w*)
Autor: Rikka & Maemi
žánr: Komedie, školní žívot a ostatní je zatím v tajnosti ^^
Yutaka Rei:
Nastal další den školy a já znuděně vycházím z domu. Stále čekám na ten den, kdy by mě nikdo nevytočil a já ho nemusel zmlátit. Jsem už prostě takový. Když se naštvu, tak si na někom ten vztek musím vybít. Vidím, jak všichni jdou do školy s tvářemi jak smrtky, asi se jim tam taky nechce. To mi opravdu musí dělat? Nemůžou se usmívat, aby mi to alespoň trochu zvedlo náladu? Nejradši bych je zbil i za tohle. Ve škole mám ale problémů dost i bez toho, tak je raději nechám být.
Konečně jsem došel k branám té děsné školy, s ještě horším kolektivem. Vážně to tady nemám rád. Sotva jsem uviděl třídní drbny, jak se baví o tom, že jsem včera zlomil ruku jednomu čtvrťákovi, začínalo to ve mě vřít a měl jsem chuť zabíjet. Svou zlost jsem ale ještě udržel na uzdě, dokud to celé nedoplnili zvědaví prváci, kteří se mě na to začali vyptávat. Tohle už jsem nevydržel, strašně mi vadí schopnost člověka mluvit a tak netrvalo dlouho a jeden z prváků dostal ode mě takovou tečku, že mu vyletělo z pusy i pár zubů... Půlka lidí, co byla momentálně před školou a všechno viděla se rozběhla k němu a snažila se mu pomoct a ta druhá půlka - ti méně starostliví - na mě jen hleděli jak na totálního idiota. Nechci tím říct, že idiot nejsem, ale tohle si prostě zasloužil. Nežádal jsem ho o to, aby na mě mluvil, natož tak, aby se mě na něco ptal... Rozhodl jsem se ty lidi, kteří na mě civěli ignorovat, dal jsem ruce do kapes, nasadil jsem chladný pohled a s klidem jsem šel do třídy.
Uvolněně jsem si sedl do své lavice v zadní části třídy a díval se z okna. Tato krásná klidná chvíle však netrvala dlouho, protože chvilku poté, co jsem si sedl, se přiřítila do třídy učitelka. Když jsem se na ni podíval, div jsem se nezačal smát. Byl na ni opravdu směšný pohled. Funěla jak kůň, z očí jí šlehaly blesky a dupala jak kráva - ona to vlastně je kráva. Vyštěkla ze sebe něco typu "Jdi okamžitě do ředitelny!" Ani jsem se neptal proč, bylo mi to víc než jasné. S úsměvem jsem se zvedl z lavice a suverénně jsem si to nakráčel do ředitelny. Byl jsem tady už dvacet krát a nijak mi to nepomohlo. Je to pořád to samé. Ovládej se, nebij žáky, jestli se to nezlepší, můžeš být vyloučen. Všechny tyhle věci vím a to, čeho si naše "paní učitelka" nejspíš ještě nevšimla je, že návšťevu ředitelny beru spíš jako místo, kde se alespoň nemusím učit, než jako místo, kde bych měl přemýšlet nad tím, co jsem udělal. Panu řediteli vždy všechno s vážným výrazem ve tváři odkývám, i když bych mu taky nejraději jednu vlepil a jdu zpět do třídy.
Po návštěvě ředitelny jsem si sedl zpět do mé lavice a zase jen sledoval ten hrozný svět za oknem. Najednou ale vešla do třídy učitelka se slovy:
"Sklidněte se! Chtěla bych, aby jste ve třídě přivítali nového žáka..." Mlela něco o tom, odkud přestupuje a já se mezitím díval po třídě, kde jsou vlastně volné lavice a se zděšením jsem zjistil, že jediná volná lavice je vedle mě. To si snad ze mě děláte srandu! Nechci vedle sebe žádného nováčka a jestli bude v hodinách mluvit, jako to dělá 99% lidí ve třídě (to jedno procento jsem já), tak skončí v nemocnici ještě dřív, než vejde do třídy!
"...No tak, Matsuyo, pojď za námi." Dokončila svůj proslov učitelka a s úsměvem se podívala ke dveřím. Bože, jak já ten její ksicht nesnáším! Raději jsem se také podíval ke dveřím, s důvěrou, že ten Matsuyo, nebo jak se jmenuje, bude vypadat alespoň o něco líp, než ta kráva...
Matsuyo Arata:
Jako obvykle se vzbudím hodně brzo ráno, rozespale vylezu z postele a mířím do koupelny. Vysleču se z pyžama a vlezu do sprchy, po chvilce mi dojde že bych měl jít do školy dřív, je to přece můj první den na nové škole a nechci narazit na nějaké rváče. Vsadím se, že někteří už o mě vědí a chtějí mě zmlátit. Proč? To nevím ani já. Vylezu ze sprchy, obleču se a mířím zpět do pokoje, kde si nachystám věci. Podívám se znuděně na hodiny a uvidím že je moc hodin. Jak dlouho jsem kurník byl v té sprše? Vezmu tašku, mikinu a mířím po schodech dolů. Ještě jsem pozhasínal všechny světla, zkontroloval jesli jsem něco nezapoměl, obul si boty, vyšel z domu, zamknul a vyrazil jsem do školy.
Dal jsem si menší poklus, nechtěl jsem potkat nějaké rváče, kteří by mě zmlátily. Zrychlil jsem tempo, protože jsem už skoro byl u cíle, najednou mě někdo stisknul rameno a já věděl že bude zle. Pomalu jsem se otočil, uviděl jsem nějaké rváče. "A kdo pak to tady je?" řekl jeden z nich. "Myslel sis že nám utečeš?" zašklebil se druhý. Radši jsem nic neříkal, ještě bych je nějak urazil a dostal bych pořádnou nakládačku. Začali mě tlouct do břicha, asi poznali že nemám nic na srdci, nejradši bych jim začal nadávat do hovad atd. ale jsem strašně slabý a to mě žere. Jeden z nich mě kopl do nohy a já jsem se svalil na zem, chvíli do mě kopali, zavřel jsem oči, hrozně to bolí. Po chvíli mě nechali tak, asi je to už omrzelo. Otevřel jsem oči a oni už byli v tahu. Dokopal jsem se k tomu abych si sednul, hodně to bolelo, vytáhnul jsem z tašky mobil, mám ještě dost času na to abych zašel domů a převléknul se. Vstal jsem, po celém těle mi projela bolest. Nějak jsem došel domů, převléknul se a vyrazil znovu do školy, doufám že na ně dneska už nenarazím.
Vešel jsem do nové školy, zamířil jsem do sborovny za učitelkou která mi má ukázat do jaké třidy půjdu, zaklepal jsem. "Vstupte." ozvalo se z místnosti, otevřel jsem a uviděl plno učitelů, zamířil jsem k učitelce která se na mě usmívala, došel jsem za ní."ty musíš být Matsuyo Arata, že?" Přikývnul jsem, začalo zvonit, učitelka se zvedla ze židle. "Tak půjdem." vzala si věci a mířila do třídy, před tím než otevřela dveře se otočila a řekla mi: "Nejdřív ostatním řeknu něco o tobě a pak si tě zavolám." usmála se a odešla do třídy. Bože já jsem tak nervózní, začal jsem přešlapovat z místa na místo. Z myšlenek na to jak jsem nervózní mě vytrhla věta od učitelky, která mě volala abych šel do třídy. Znérvózněl jsem ještě víc. Zhluboka jsem se nadechnul, poté vydechnul a vešel jsem do třídy. "Rád vás poznávám, jmenuji se Matsuyo Arata." řekl jsem, učitelka se na mě usmála a poté řekla. "Posaď se vedle Yutaky." podíval jsem se po třídě a uviděl jsem jenom jednu volnou lavici, byla vedle nějakého rváče, proč zrovna já? Proč já mám sedět vedle nějakého rváče! Vždyť mě právě oni nesnášejí. Nechtěl jsem tam jít, ale nechtěl jsem se hádat z učitelkou že s ním sedět nechci, tak jsem mlčky s otráveným výrazem si šel sednout vedle něho.
Sedl jsem si do lavice, najednou mnou projede bolest z rána, nějak jsem to udrzěl a nezačal řvát přes celou třídu. Podíval jsem se na kluka sedícího vedle mě, jak že se jmenoval? Na jména mám vážně špatnou paměť, podíval jsem se na něho a chtěl se ho zeptat jak se jmenuje, ale než jsem stihnul něco říct tak jsem si všimnul že to není dobrá chvíle, asi měl špatnou náladu nebo co....
Yutaka Rei:
Potěšilo mě, že to malé blonďaté stvoření, které mi může být maximálně po ramena vypadá docela dobře, tudíž se budu moci dívat směrem doprava, aniž bych tam viděl něco tak směšně ohavného, jako je ksicht učitelky. Když se tak nad tím zamyslím, je i docela roztomilý a je potichu. Trochu se nad tím pousměju a tlemím se na něj jak debil, potom mi ale dojde, co vlastně dělám, trochu zčervenám a "položím" hlavu na lavici tak rychle a efektivně, že se celou třídou ozve hlasitá rána a já jen ležím s rukama tak, aby mi zakryly obličej a když se konečně zvednu, mám na čele červený flek. Jsem to já ale kretén! Všechny ksichty ve třídě jsou obráceny směrem ke mě a třídou se rozléhá hlasitý smích. Dokonce i ten prcek vedle mě se směje. S tímhle souhlasím, taky jsem se nad tím musel pousmát, ale když smích pořád ne a ne utichnout, začínalo mě to docela slušně srát. Nemůžou být konečně sakra zticha!? V návalu vzteku jsem bouchl do lavice tak silně, že šlo docela dobře slyšet, jak pokřupala a s mým přístupem asi moc dlouho nevydrží, i když musím uznat, že je fakt odolná! Všichni najednou ztichli a vyučování pokračovalo, tak jako předtím. Jen ten prcek vedle mě vypadal docela vystrašeně. To se mě tak lekl? Chápu, že pro někoho, kdo mě nezná můžu být děsivý, ale většina třídy si už na mě zvykla. Vědí, že spolužákům neubližuju, pokud mě teda parádně nevytočí.
Obědová přestávka! Jediný důvod, proč jsem ještě nerozmlátil školu. Měl jsem v plánu jít ven, jak to dělám vždycky, ale z nějakého důvodu jsem se cítil vinnen za to, že ten prcek je vyklepaný ještě teď. Rozhodl jsem se, že se mu omluvím. Obrátil jsem se k němu.
"Hej prcku, promi......" Ani jsem to nedořekl a už jsem viděl, že je na tom pomalu hůř, než předtím. Z tohoto důvodu jsem ho radši nechal na pokoji, ať se mu to v té jeho pidi hlavičce urovná samo. Musí mít ze mě chudák šok a to ani za nic nemůže. Povzdechnul jsem si, otočil se směrem od něj a opět jsem se jen díval z okna. Tento den je fakt na prd. Zatím se sesralo všechno, co se dalo. Jestli to takto pujde dál, tak asi brzo někdo skončí zakopaný někde pod mostem..
Matsuyo Arata:
Nějak se musím uklidnit, vytáhnu dózu z obědem, otevřu ji "Itadakimasu." řeknu potichu a pustím se s chutí do jídla. Podíval jsem se na kluka sedící vedle mě a uslyšel jsem jak mu kručí v břiše. Musel jsem se pousmát. Poklepal jsem mu na rameno a zeptal se. "Chceš?" Vzal jsem dózu a nabídl mu, zjistil jsem že toho mám moc a všechno bych nesnědl. On se otočil! Musím zůstat v klidu. "Nechci." řekl ledově kluk, vstal ze židle a odešel. Co má za problém? Nabídnu mu oběd a on odejde. No.. Pořád je to lepší než kdyby mě zmlátil. Asi se půjdu porozhlídnout po škole, odsunul jsem židli a chystal jsem se zvednout. Pak mi došlo že když se zvednu tak ucítím tu strašnou bolest z rána, tak jsem jen seděl a čuměl do blba. Z myšlenkového proudu mě vyrušila jakási dívka. "Ahoj." řekla s úsměvem. "A-ahoj." Co po mě chce? "Já jsem Mayo Suzume." řekla a sedla si na židli vedle mě. "Musíš být vážně chudáček." řekla a začala mi plácat po rameni. "Proč?" nechápu.. Bude to tím že jsem šikanovaný, no ale to tady nikdo neví. "Protože sedíš vedle Yutaky Rei." řekla a objala mě. "Musí to být pro tebe srašné. Jseš tu první den a on tě takhle vystraší.. Chudáčku." Nějak prožívá svoje emoce, to se mi nějak nezdá. Začalo zvonit, pustila mě, "Tak zatím." ušklíbla se a odešla. Otrásl jsem se zimou, to nevěstí nic dobrého, podíval jsem se ke dveřím a uvidím Yutaku, nebo jak se to jmenoval. Projde kolem mě a sedne si. V hodině učitelka cosik ještě vysvětlovala, poslouchal jsem jí ale to co říkala bylo tak nudné že to šlo jedním uchem tam a udruhým ven.
Konečně zazvonilo a my jsme mohli jít domu. Zvednul jsem se ze židle, vzal tašku a měl jsem v plánu odejít. Blížil jsem se ke dveřím a celá třída se začala smát, po chvilce mi došlo že se smějou mě. Nechápal jsem proč. Vypálil jsem ze třídy a došel jsem na záchod, tam naštěstí zrovna nikdo nebyl. Podíval jsem se na sebe do zrcadla, čemu se mohly smát? Vždyť na mě nic není vtipného, otočil jsem se, pak mi to došlo. Na zádech jsem měl přilepený papír a tam napsané BLBEC. Odtrhnul jsem papír a hodíl ho do koše. Začalo mi být do breku. "Proč? Proč zrovna dneska!?" začal jsem tlouct do zdi. Hned první den si ze mě dělají srandu. To snad není možné. Po chvilce jsem se uklidnil, vyšel ze záchodu, ve škole už skoro nikdo nebyl, byli ve škole jen ti co nechtěli jít domu, vyrazil jsem do šatny se přezout. Přezul jsem se, vyšel jsem ze školy a vyrazil domů. Těším se až konečně natáhnu na postel a nebudu muset nic dělat...
Nastal další den školy a já znuděně vycházím z domu. Stále čekám na ten den, kdy by mě nikdo nevytočil a já ho nemusel zmlátit. Jsem už prostě takový. Když se naštvu, tak si na někom ten vztek musím vybít. Vidím, jak všichni jdou do školy s tvářemi jak smrtky, asi se jim tam taky nechce. To mi opravdu musí dělat? Nemůžou se usmívat, aby mi to alespoň trochu zvedlo náladu? Nejradši bych je zbil i za tohle. Ve škole mám ale problémů dost i bez toho, tak je raději nechám být.
Konečně jsem došel k branám té děsné školy, s ještě horším kolektivem. Vážně to tady nemám rád. Sotva jsem uviděl třídní drbny, jak se baví o tom, že jsem včera zlomil ruku jednomu čtvrťákovi, začínalo to ve mě vřít a měl jsem chuť zabíjet. Svou zlost jsem ale ještě udržel na uzdě, dokud to celé nedoplnili zvědaví prváci, kteří se mě na to začali vyptávat. Tohle už jsem nevydržel, strašně mi vadí schopnost člověka mluvit a tak netrvalo dlouho a jeden z prváků dostal ode mě takovou tečku, že mu vyletělo z pusy i pár zubů... Půlka lidí, co byla momentálně před školou a všechno viděla se rozběhla k němu a snažila se mu pomoct a ta druhá půlka - ti méně starostliví - na mě jen hleděli jak na totálního idiota. Nechci tím říct, že idiot nejsem, ale tohle si prostě zasloužil. Nežádal jsem ho o to, aby na mě mluvil, natož tak, aby se mě na něco ptal... Rozhodl jsem se ty lidi, kteří na mě civěli ignorovat, dal jsem ruce do kapes, nasadil jsem chladný pohled a s klidem jsem šel do třídy.
Uvolněně jsem si sedl do své lavice v zadní části třídy a díval se z okna. Tato krásná klidná chvíle však netrvala dlouho, protože chvilku poté, co jsem si sedl, se přiřítila do třídy učitelka. Když jsem se na ni podíval, div jsem se nezačal smát. Byl na ni opravdu směšný pohled. Funěla jak kůň, z očí jí šlehaly blesky a dupala jak kráva - ona to vlastně je kráva. Vyštěkla ze sebe něco typu "Jdi okamžitě do ředitelny!" Ani jsem se neptal proč, bylo mi to víc než jasné. S úsměvem jsem se zvedl z lavice a suverénně jsem si to nakráčel do ředitelny. Byl jsem tady už dvacet krát a nijak mi to nepomohlo. Je to pořád to samé. Ovládej se, nebij žáky, jestli se to nezlepší, můžeš být vyloučen. Všechny tyhle věci vím a to, čeho si naše "paní učitelka" nejspíš ještě nevšimla je, že návšťevu ředitelny beru spíš jako místo, kde se alespoň nemusím učit, než jako místo, kde bych měl přemýšlet nad tím, co jsem udělal. Panu řediteli vždy všechno s vážným výrazem ve tváři odkývám, i když bych mu taky nejraději jednu vlepil a jdu zpět do třídy.
Po návštěvě ředitelny jsem si sedl zpět do mé lavice a zase jen sledoval ten hrozný svět za oknem. Najednou ale vešla do třídy učitelka se slovy:
"Sklidněte se! Chtěla bych, aby jste ve třídě přivítali nového žáka..." Mlela něco o tom, odkud přestupuje a já se mezitím díval po třídě, kde jsou vlastně volné lavice a se zděšením jsem zjistil, že jediná volná lavice je vedle mě. To si snad ze mě děláte srandu! Nechci vedle sebe žádného nováčka a jestli bude v hodinách mluvit, jako to dělá 99% lidí ve třídě (to jedno procento jsem já), tak skončí v nemocnici ještě dřív, než vejde do třídy!
"...No tak, Matsuyo, pojď za námi." Dokončila svůj proslov učitelka a s úsměvem se podívala ke dveřím. Bože, jak já ten její ksicht nesnáším! Raději jsem se také podíval ke dveřím, s důvěrou, že ten Matsuyo, nebo jak se jmenuje, bude vypadat alespoň o něco líp, než ta kráva...
Matsuyo Arata:
Jako obvykle se vzbudím hodně brzo ráno, rozespale vylezu z postele a mířím do koupelny. Vysleču se z pyžama a vlezu do sprchy, po chvilce mi dojde že bych měl jít do školy dřív, je to přece můj první den na nové škole a nechci narazit na nějaké rváče. Vsadím se, že někteří už o mě vědí a chtějí mě zmlátit. Proč? To nevím ani já. Vylezu ze sprchy, obleču se a mířím zpět do pokoje, kde si nachystám věci. Podívám se znuděně na hodiny a uvidím že je moc hodin. Jak dlouho jsem kurník byl v té sprše? Vezmu tašku, mikinu a mířím po schodech dolů. Ještě jsem pozhasínal všechny světla, zkontroloval jesli jsem něco nezapoměl, obul si boty, vyšel z domu, zamknul a vyrazil jsem do školy.
Dal jsem si menší poklus, nechtěl jsem potkat nějaké rváče, kteří by mě zmlátily. Zrychlil jsem tempo, protože jsem už skoro byl u cíle, najednou mě někdo stisknul rameno a já věděl že bude zle. Pomalu jsem se otočil, uviděl jsem nějaké rváče. "A kdo pak to tady je?" řekl jeden z nich. "Myslel sis že nám utečeš?" zašklebil se druhý. Radši jsem nic neříkal, ještě bych je nějak urazil a dostal bych pořádnou nakládačku. Začali mě tlouct do břicha, asi poznali že nemám nic na srdci, nejradši bych jim začal nadávat do hovad atd. ale jsem strašně slabý a to mě žere. Jeden z nich mě kopl do nohy a já jsem se svalil na zem, chvíli do mě kopali, zavřel jsem oči, hrozně to bolí. Po chvíli mě nechali tak, asi je to už omrzelo. Otevřel jsem oči a oni už byli v tahu. Dokopal jsem se k tomu abych si sednul, hodně to bolelo, vytáhnul jsem z tašky mobil, mám ještě dost času na to abych zašel domů a převléknul se. Vstal jsem, po celém těle mi projela bolest. Nějak jsem došel domů, převléknul se a vyrazil znovu do školy, doufám že na ně dneska už nenarazím.
Vešel jsem do nové školy, zamířil jsem do sborovny za učitelkou která mi má ukázat do jaké třidy půjdu, zaklepal jsem. "Vstupte." ozvalo se z místnosti, otevřel jsem a uviděl plno učitelů, zamířil jsem k učitelce která se na mě usmívala, došel jsem za ní."ty musíš být Matsuyo Arata, že?" Přikývnul jsem, začalo zvonit, učitelka se zvedla ze židle. "Tak půjdem." vzala si věci a mířila do třídy, před tím než otevřela dveře se otočila a řekla mi: "Nejdřív ostatním řeknu něco o tobě a pak si tě zavolám." usmála se a odešla do třídy. Bože já jsem tak nervózní, začal jsem přešlapovat z místa na místo. Z myšlenek na to jak jsem nervózní mě vytrhla věta od učitelky, která mě volala abych šel do třídy. Znérvózněl jsem ještě víc. Zhluboka jsem se nadechnul, poté vydechnul a vešel jsem do třídy. "Rád vás poznávám, jmenuji se Matsuyo Arata." řekl jsem, učitelka se na mě usmála a poté řekla. "Posaď se vedle Yutaky." podíval jsem se po třídě a uviděl jsem jenom jednu volnou lavici, byla vedle nějakého rváče, proč zrovna já? Proč já mám sedět vedle nějakého rváče! Vždyť mě právě oni nesnášejí. Nechtěl jsem tam jít, ale nechtěl jsem se hádat z učitelkou že s ním sedět nechci, tak jsem mlčky s otráveným výrazem si šel sednout vedle něho.
Sedl jsem si do lavice, najednou mnou projede bolest z rána, nějak jsem to udrzěl a nezačal řvát přes celou třídu. Podíval jsem se na kluka sedícího vedle mě, jak že se jmenoval? Na jména mám vážně špatnou paměť, podíval jsem se na něho a chtěl se ho zeptat jak se jmenuje, ale než jsem stihnul něco říct tak jsem si všimnul že to není dobrá chvíle, asi měl špatnou náladu nebo co....
Yutaka Rei:
Potěšilo mě, že to malé blonďaté stvoření, které mi může být maximálně po ramena vypadá docela dobře, tudíž se budu moci dívat směrem doprava, aniž bych tam viděl něco tak směšně ohavného, jako je ksicht učitelky. Když se tak nad tím zamyslím, je i docela roztomilý a je potichu. Trochu se nad tím pousměju a tlemím se na něj jak debil, potom mi ale dojde, co vlastně dělám, trochu zčervenám a "položím" hlavu na lavici tak rychle a efektivně, že se celou třídou ozve hlasitá rána a já jen ležím s rukama tak, aby mi zakryly obličej a když se konečně zvednu, mám na čele červený flek. Jsem to já ale kretén! Všechny ksichty ve třídě jsou obráceny směrem ke mě a třídou se rozléhá hlasitý smích. Dokonce i ten prcek vedle mě se směje. S tímhle souhlasím, taky jsem se nad tím musel pousmát, ale když smích pořád ne a ne utichnout, začínalo mě to docela slušně srát. Nemůžou být konečně sakra zticha!? V návalu vzteku jsem bouchl do lavice tak silně, že šlo docela dobře slyšet, jak pokřupala a s mým přístupem asi moc dlouho nevydrží, i když musím uznat, že je fakt odolná! Všichni najednou ztichli a vyučování pokračovalo, tak jako předtím. Jen ten prcek vedle mě vypadal docela vystrašeně. To se mě tak lekl? Chápu, že pro někoho, kdo mě nezná můžu být děsivý, ale většina třídy si už na mě zvykla. Vědí, že spolužákům neubližuju, pokud mě teda parádně nevytočí.
Obědová přestávka! Jediný důvod, proč jsem ještě nerozmlátil školu. Měl jsem v plánu jít ven, jak to dělám vždycky, ale z nějakého důvodu jsem se cítil vinnen za to, že ten prcek je vyklepaný ještě teď. Rozhodl jsem se, že se mu omluvím. Obrátil jsem se k němu.
"Hej prcku, promi......" Ani jsem to nedořekl a už jsem viděl, že je na tom pomalu hůř, než předtím. Z tohoto důvodu jsem ho radši nechal na pokoji, ať se mu to v té jeho pidi hlavičce urovná samo. Musí mít ze mě chudák šok a to ani za nic nemůže. Povzdechnul jsem si, otočil se směrem od něj a opět jsem se jen díval z okna. Tento den je fakt na prd. Zatím se sesralo všechno, co se dalo. Jestli to takto pujde dál, tak asi brzo někdo skončí zakopaný někde pod mostem..
Matsuyo Arata:
Nějak se musím uklidnit, vytáhnu dózu z obědem, otevřu ji "Itadakimasu." řeknu potichu a pustím se s chutí do jídla. Podíval jsem se na kluka sedící vedle mě a uslyšel jsem jak mu kručí v břiše. Musel jsem se pousmát. Poklepal jsem mu na rameno a zeptal se. "Chceš?" Vzal jsem dózu a nabídl mu, zjistil jsem že toho mám moc a všechno bych nesnědl. On se otočil! Musím zůstat v klidu. "Nechci." řekl ledově kluk, vstal ze židle a odešel. Co má za problém? Nabídnu mu oběd a on odejde. No.. Pořád je to lepší než kdyby mě zmlátil. Asi se půjdu porozhlídnout po škole, odsunul jsem židli a chystal jsem se zvednout. Pak mi došlo že když se zvednu tak ucítím tu strašnou bolest z rána, tak jsem jen seděl a čuměl do blba. Z myšlenkového proudu mě vyrušila jakási dívka. "Ahoj." řekla s úsměvem. "A-ahoj." Co po mě chce? "Já jsem Mayo Suzume." řekla a sedla si na židli vedle mě. "Musíš být vážně chudáček." řekla a začala mi plácat po rameni. "Proč?" nechápu.. Bude to tím že jsem šikanovaný, no ale to tady nikdo neví. "Protože sedíš vedle Yutaky Rei." řekla a objala mě. "Musí to být pro tebe srašné. Jseš tu první den a on tě takhle vystraší.. Chudáčku." Nějak prožívá svoje emoce, to se mi nějak nezdá. Začalo zvonit, pustila mě, "Tak zatím." ušklíbla se a odešla. Otrásl jsem se zimou, to nevěstí nic dobrého, podíval jsem se ke dveřím a uvidím Yutaku, nebo jak se to jmenoval. Projde kolem mě a sedne si. V hodině učitelka cosik ještě vysvětlovala, poslouchal jsem jí ale to co říkala bylo tak nudné že to šlo jedním uchem tam a udruhým ven.
Konečně zazvonilo a my jsme mohli jít domu. Zvednul jsem se ze židle, vzal tašku a měl jsem v plánu odejít. Blížil jsem se ke dveřím a celá třída se začala smát, po chvilce mi došlo že se smějou mě. Nechápal jsem proč. Vypálil jsem ze třídy a došel jsem na záchod, tam naštěstí zrovna nikdo nebyl. Podíval jsem se na sebe do zrcadla, čemu se mohly smát? Vždyť na mě nic není vtipného, otočil jsem se, pak mi to došlo. Na zádech jsem měl přilepený papír a tam napsané BLBEC. Odtrhnul jsem papír a hodíl ho do koše. Začalo mi být do breku. "Proč? Proč zrovna dneska!?" začal jsem tlouct do zdi. Hned první den si ze mě dělají srandu. To snad není možné. Po chvilce jsem se uklidnil, vyšel ze záchodu, ve škole už skoro nikdo nebyl, byli ve škole jen ti co nechtěli jít domu, vyrazil jsem do šatny se přezout. Přezul jsem se, vyšel jsem ze školy a vyrazil domů. Těším se až konečně natáhnu na postel a nebudu muset nic dělat...






:O pěkné.Dobrý nápad