Autor: Rikka & Maemi
poslední odstavec z min. dílu:
Konečně zazvonilo a my jsme mohli jít domu. Zvednul jsem se ze židle, vzal tašku a měl jsem v plánu odejít. Blížil jsem se ke dveřím a celá třída se začala smát, po chvilce mi došlo že se smějou mě. Nechápal jsem proč. Vypálil jsem ze třídy a došel jsem na záchod, tam naštěstí zrovna nikdo nebyl. Podíval jsem se na sebe do zrcadla, čemu se mohly smát? Vždyť na mě nic není vtipného, otočil jsem se, pak mi to došlo. Na zádech jsem měl přilepený papír a tam napsané BLBEC. Odtrhnul jsem papír a hodíl ho do koše. Začalo mi být do breku. "Proč? Proč zrovna dneska!?" začal jsem tlouct do zdi. Hned první den si ze mě dělají srandu. To snad není možné. Po chvilce jsem se uklidnil, vyšel ze záchodu, ve škole už skoro nikdo nebyl, byli ve škole jen ti co nechtěli jít domu, vyrazil jsem do šatny se přezout. Přezul jsem se, vyšel jsem ze školy a vyrazil domů. Těším se až konečně natáhnu na postel a nebudu muset
další část v c. č.
Yutaka Rei:
Došel jsem do šatny a uviděl jsem prcka, jak se má zrovna k odchodu. Je normální? V tomto čase je to venku nejnebezpečnější a jestli se o sebe umí postarat tak, jak to předvedl ve třídě, tak ho někde pořádně zmlátí. Nedalo mi to, rychle jsem si obul tenisky a šel jsem ze školy stejnou cestou, jako šel on. Snažil jsem se, aby si mě nevšiml a neustále jsem si od něj držel odstup minimálně deset metrů. Už teď dokážu vycítit, že kdyby si mě všiml, tak by se lekl a za malou chvíli by byl za horama, za dolama a možná ještě dál.
Má očekávání se naplnila. Hned, co se vzdálil trochu dál od školy, prcka odchytla jedna mně velmi známá banda. Jsou to staří známí, kteří díky mě nemají zdraví úplně v pořádku. Nemám je rád. Jsou slabí, ale za to neuvěřitelně otravní a pořád někomu ubližují. Vzali to malé stvoření někam za roh a už jsem je jen slyšel, jak se smějí. Nemohli by být aspoň trochu potichu? Řechtají se tady na celé kolo a narušují krásný klid této ulice. Tohle mě ale zrovna moc nezajímalo, víc mě zajímalo, že vzali toho prcka. Nechtěl jsem, aby si prcek myslel, že mám o něho starosti, nebo tak něco, tak jsem si za roh nakráčel z rukama v kapsách, jakoby nic a ani se pořádně na prcka nepodíval. Podíval jsem se směrem k němu, teprve když ho začali kopat a prcek začal řvát. Tenhle styl jednání se mi zrovna nelíbí a tak jsem se zastavil a s chladným výrazem jsem se podíval na tu bandu přede mnou.
"Pusťte ho." Podíval jsem se na ně, jakoby mi vzali svačinu. Ještě že jsem se neviděl, muselo to vypadat fakt trapně.
"Rei!?" zasmál se jeden z nich "Nevěděl jsem, že ses přidal na stranu dobra!" Začal se smát, čímž mě docela nasral. Vytáhl jsem ruky z kapes, chytil jsem ho pod límcem a vyzvedl trochu nahoru.
"Já se nepřidal na stranu dobra, jen mě prostě sere, když mi kopete do spolužáka!" Hrubě na něj zařvu a švihnu s ním vší silou o zem. Začne mu valit krev a asi má i něco zlomeného, ale zrovna mě to nijak nesralo. Podíval jsem se po zbytku bandy, všichni však stihli už dávno zdrhnout. No nic, nemá cenu je mlátit, tenhle si to zasloužil nejvíc. Podíval jsem se na zkopaného Matsuyu a podal mu ruku, aby se mohl zvednout. Sotva se zvedl, pobídnul jsem ho, aby šel za mnou a pohl si, jinak ho tu někde nechám.
Myslel jsem, že ho zabiju. Jak ho vůbec mohlo napadnout jít takhle sám a ke všemu touhle ulicí!? Měl jsem sto chutí mu jednu vlepit, ale když jsem se na něj podíval, viděl jsem, že je i tak dost vystrašený a asi i trochu nechápe. Je moc nevinný a nevědomý na to, abych mu mohl něco udělat. Když jsem se ale nad tím zamyslel, jestli bude sedět vedle mě, tak by si měl zvykat na mé výkyvy nálady a proto jsem mu i přes tu jeho roztomilost dal facku.
"Jsi ty vůbec normální? Nikdy nechoď v tuto dobu sám a už vůbec ne touto ulicí! Tady je to přímo sídlo takových band a gangů! Pokud si nejsi stoprocentně jistý sebevraždou, tak tudy nechoď!" Vyklopil jsem ze sebe až nezvykle moc slov najednou. Připadal jsem si vážně divně. Jak někdo sakra může mluvit celý den? Po chvíli jsem si uvědomil, že si vlastně dělám o něj starosti, ale proč? Přišlo mi to trapné, trochu jsem se začervenal a podíval se bokem. Jsem vážně úplný kretén. To je poprvé, co mě zajímá, že někoho ostatní mlátí. Co se to se mnou sakra děje!?
Matsuyo Arata:
Podíval jsem se provinile na něho, co po mě chce? Zachrání mě, dá mi facku, udělá mi tady přednášku a pak se červená. Co to sním je? "Díky.." řekl jsem a namířil jsem cestou domů. Pak mi došlo že jsem se ztratil, poohléndul jsem se kolem sebe a uvidím, že jsem zpět u školy. To jsem byl tak vedle z Yutaky že jsem zapoměl cestu domů?? No znal jsem tu cestu jen přes tu ulici kde mi Yutaka zakázal chodit. Počkat! Můžu si chodit kde chci a kama chci. Rozešel jsem se ulicí, šel jsem pokojně ulicí, nikdo si mě nevšimal. Tak mi to vyhovovalo, všichni rváči byli v tahu, asi zrovna byli někde jinde.
Přišel jsem ke dveřím mého domu, už byla tma, vytáhnul jsem klíče z tašky, odemknul, otevřel jsem dveře a vešel. Šel jsem zrovna do pokoje. Odhodil jsem tašku a skočil na postel. Co to byl dneska za den? Dvakrát mě zmlátili, ve škole si ze mě udělali srandu, pak mě spolužák, který sedí vedle mě zachránil a hned potom jsem dostal přednášku o tom kama mám chodit a kama ne. Pak mi dojde že bych si měl asi nachystat oběd na zítřek do školy. Už tu není máma aby mi ho udělala, tak jsem se vysoukal z postele a šel do kuchyně, připravím si ho dneska a zítra jen ohřeju, je to pro mě lepší, aspoň nemusím na to ráno myslet. Otevřel jsem ledničku, vykulil jsem oči. Nic tam není! Jak jsem mohl zapomenout nakoupit? Já blbec, zavřel jsem ledničku. Asi to skončí nakonec tak že ráno si zajdu do obchodu a koupím si něco tam na jídlo. Byl jsem strašně unavený a celý domlácený, takže jsem se rychle ospršil, lehnul na postel a hned usnul...
Yutaka Rei:
Po vyčerpávajícím dnu jsem konečně došel domů. Sotva jsem vešel, všiml jsem si střevíců před mým vchodem. Ségra přijela za mnou na návštěvu. Vždycky přijede neohlášeně, navíc je strašně ukecaná a vážně mě štve. Kdyby to nebyla moje starší ségra, tak ji už dávno hodím někde do kanálu! Musím se uklidnit, nebude to tak zlé. Vyzul jsem si boty a šel směrem do kuchyně, kde mě ihned přivítala tím jejím upištěným hláskem. Pro mé uši to byl pocit, jako by je řezaly cirkulárkou a tak jsem se snažil toho říct co nejmíň, hlavně aby nemluvila.
"Co tady děláš, jestli tě tady ještě jednou uvidím ,aniž bys mi to ohlásila, tak tě shodím z mostu." Chladně jsem se nani podíval a probodával ji pohledem. Není to tak, že bych ji nenáviděl, spíš mě sere ten její rádoby hlas, díky kterému mi div neupadnou uši.
"Cožee? To nebylo pěkné uvítání, Rei-chan. Tohle se tvé milované sestřičce neříká." Trochu se usmála při vyslovení mého jména. Moc dobře ví, že nenávidím, když někdo za mé jméno přidává -chan. Snažila se mě vyprovokovat a docela se jí to i povedlo. Chvíli jsem se na ni jen tak díval tím pohledem a přemýšlel, co řeknu, aby toho moc nenakecala. Nakonec ze mě jen vypadlo rychlé a stručné:
"Vypadni." Spaloval jsem jí pohledem a snažil se jí vypálit díru do hlavy. Ona se po chvíli vzpamatovala a začala kecat.
"Cožee?? A prooč? Teď jsem přišla!" Překvapeně se na mě dívala, já však jen bez slitování řekl:
"Nikdo tě sem ani nezval. Vypadni." Řekl jsem s povzdechem, hodil jsem si ji pod paži, do druhé ruky jsem vzal její kabelku, šel jsem ke dveřím a hodil ji i s kabelkou na chodník. Nezapomněl jsem ani na boty, pro které jsem se vrátil a hodil jí je. Už k mému slavnému vítězství stačilo jen zabouchnout dveře, tu mě ale stihl ten její jekot přerušit.
"Rei-chan! Jestli mě nenecháš u tebe přespat, tak řeknu mámě, že máš ve škole problémy!" Zarazil jsem se a zůstal stát jak zkamenělý. Ta malá mrcha moc dobře ví, že toto je moje slabina! Mamka ještě ani neví o tom, že mě můžou každou chvíli vyloučit. Ví to jen ségra, která se o mě vlastně stará víc jak mamka, s tím rozdílem, že mamka mi platí pronájem a kdyby se o tom dozvěděla, tak by mi můj byt prodala. Nezbývalo mi, než ségru pustit dovnitř. Jestli bude večer mlít pantem, tak neusnu.
Přinesl jsem ségře nějakou peřinu a polštář do obýváku a potom jsem se šel osprchovat. Těšil jsem se, že už konečně budu mít klid, ale jak se dá od mojí retardované ségry čekat, nikdy mě nenechá na pokoji a to platí i pro tento případ! S ďábelským výrazem přišla do koupelny a úchylně se usmála.
"Rei~, ty se sprchuješ~? Zapomněl sis zamknout koupelnu~!" Zněla jako kanibal... Měla pravdu, vážně jsem si zapomněl zamknout ty zkurwený dveře! Už jsem tušil, že trapasu se nevyhnu. Začínala pomalu otvírat dveře od sprchového kouta a já věděl, že se za žádnou cenu nesmím ztrapnit, protože by mi to totálně zničilo důstojnost. Nakonec jsem to ale vyřešil pro mě tím nejjednodušším řešením. Sotva strčila hlavu do dvířek, přistála jí taková trochu "jemnější" rána pěstí. No i přesto to bylo dostačující na to, aby odletěla metr daleko... Za tu dobu, co se válela po podlaze jsem si stihl omotat kolem pasu ručník a když otevřela oči, tak nemohla nic vidět. Krutě jsem se na ni podíval s pohledem plným nenávisti a řekl jí, že jestli bude dělat takové věci, tak ji vlastnoručně zabiju. Ona mi to s debilním úsměvem odsouhlasila a já jsem nasraný odešel zamknout se do pokoje.
Přišel jsem ke skříni a hledal jsem nějaké pyžamo. Sakra, pyžamo, ve kterém běžně spávám jsem si nechal v koupelně! No nic, vezmu si tohle. Vytáhnul jsem ze skříně kalhoty a obléknul si je. Rozvalil jsem se na postel a přemýšlel nad tím, jaká je ségra kráva a po chvíli mi problesklo hlavou: Proč jsem se sakra červenal, když jsem mluvil s Matsuyou!? S vyděšeným pohledem jsem se díval do stropu a nechápal jsem to. Z nějakého důvodu jsem si přišel strašně trapně, nikdy předtím se mi nestalo, že bych se červenal! Sakra, sakra! Já už musím být asi pořádný kus kreténa! Rád bych řekl, že to bylo z toho, že jsem toho řekl moc, ale bylo to jiné! Třískl jsem pěstí do zdi, jak nejvíc mi to šlo. Chvíli jsem jen tak deprimovaně čuměl do stěny a potom mi sklouzly oči směrem k hodinám. To už je tolik!? Bylo už něco kolem půl jedné a neslyšel jsem ségru. Doufám, že jsem jí tou ranou do stěny nevzbudil. Nikdo se ale neozýval a tak jsem po nějaké době usnul.
Matsuyo Arata:
Ráno mě vzbudil budík. Rozespale jsem vstal, obléknul se a nachystal si věci. Vůbec se mi do té školy nechce, nejradši bych šel zase spát. Otrávěně jsem šel do koupelny a začal si čistit zuby. Asi bych měl jít do toho obchodu, že? Dočistil jsem si zuby, vzal mikinu a šel jsem do obchodu. Nakoupil jsem potřebné věci na oběd do školy a ještě věci na pár dní dopředu. Asi bych si měl shánět brigádu, otec mi platí nájem a matka mi dává nějaké peníze, ale někdy mi to nestačí. Takže asi po škole se po něčem podívám. Podíval jsem se na mobil. Ježiši, to už je tolik hodin? Rychle jsem šel k pokladně, zaplatil a spěchal domů.
Konečně hotové, zaklapl jsem dózu a strčil si ji do tašky. Podíval jsem se na hodiny, stihl jsem to rychleji než jsem čekal. Měl jsem ještě dost času a do školy se mi zrovna nechtělo. Bojím se že zase narazím na ty rváče. Nudil jsem se, tak jsem pochodoval mezi místnostmi. Procházel jsem chodbou a v hlavě mi proje myšlenka na Yutaku, otřásl jsem se. Jen myšlenka na něho a už se třesu. Já nechci sedět vedle něho! Nechci jít do té strašné školy! Nechci aby mě zase zmlátili! Začal jsem mlátit do zdi. Podíval jsem se na hodiny, asi bych už měl jít. Vyšel jsem ze dveří, zamknul a šel do školy.
Po cestě jsem narazil na rváče ze včerejška. "Heleme se kdo zavítal na návštěvu." Jak to řekl, tak mi došlo že jsem nechtě šel tou ulicí, kde je nejvíce rváčů. Proč to kurva dělám. "Tohle bude odplata za včerejšek. Nemůžu předce nechat nedodělanou práci tak. Měl bych to dokončit, nemyslíš?" asi narážel na včerejšek odpoledne, jak mě Yutaka zachránil. Při těch slovech mě začal mlátit. Svalil jsem se na zem a oni mě do mě začali kopat. Do očích se mi hrnuly slzy. Zdálo se mi to jako věčnost než skončili. Ležel jsem v té uličce, mé tělo se nechtělo pohnout. Ale donutil jsem se aspoň si sednout. Ucítil jsem že mi po čele teče krev, podíval jsem se kolem, uviděl jsem tak dva metry o de mne svou tašku. Aspoň že mi ji nevzali. Natáhnul jsem se pro tašku, snažil jsem se při tom ignorovat tu nesnesitelnou bolest. Konečně jsem ji chytil, vytáhnul jsem z ní náplast a zalepil si ránu na čele. Ještě jsem z tašky vyhrabal telefon abych věděl kolik je hodin. Cože!? To už je tolik! Musím si pohnout, jinak příjdu pozdě. Chtěl jsem se zvednout ale bolest v noze mi to nechtěla dovolit. Nějak jsem se donutil vstát. Teď ještě dojít do školy.
Nějak jsem se do té školy dostal. Jasně že ale už dávno zvonilo. Šel jsem svým pomalým krokem do šatny, přezul jsem se, pak jsem ještě zavítal na toalety, abych zjistil jak vypadám. Nemůžu dojít do třidy jako nějaký čuně. Takže jsem si oprášil oblečení, opláchnul si obličej a šel jsem do třídy. Zaklepal jsem na dveře. "Dále." Ozvalo se z třídy. Nasadil jsem kamennou tvář a otevřel dveře. "Jdeš pozdě, Matsuyo!" řekla učitelka. "O-omlouvám se.. Zaspal jsem." díval jsem se do země, nechtěl jsem vidět tváře ostatních, jak se na mě dívají. "Běž si sednout." řekla učitelka, šlo hned po hlasu poznat že má špatnou náladu. Zavřel jsem dveře a šel jsem mlčky na své místo.
Došel jsem do šatny a uviděl jsem prcka, jak se má zrovna k odchodu. Je normální? V tomto čase je to venku nejnebezpečnější a jestli se o sebe umí postarat tak, jak to předvedl ve třídě, tak ho někde pořádně zmlátí. Nedalo mi to, rychle jsem si obul tenisky a šel jsem ze školy stejnou cestou, jako šel on. Snažil jsem se, aby si mě nevšiml a neustále jsem si od něj držel odstup minimálně deset metrů. Už teď dokážu vycítit, že kdyby si mě všiml, tak by se lekl a za malou chvíli by byl za horama, za dolama a možná ještě dál.
Má očekávání se naplnila. Hned, co se vzdálil trochu dál od školy, prcka odchytla jedna mně velmi známá banda. Jsou to staří známí, kteří díky mě nemají zdraví úplně v pořádku. Nemám je rád. Jsou slabí, ale za to neuvěřitelně otravní a pořád někomu ubližují. Vzali to malé stvoření někam za roh a už jsem je jen slyšel, jak se smějí. Nemohli by být aspoň trochu potichu? Řechtají se tady na celé kolo a narušují krásný klid této ulice. Tohle mě ale zrovna moc nezajímalo, víc mě zajímalo, že vzali toho prcka. Nechtěl jsem, aby si prcek myslel, že mám o něho starosti, nebo tak něco, tak jsem si za roh nakráčel z rukama v kapsách, jakoby nic a ani se pořádně na prcka nepodíval. Podíval jsem se směrem k němu, teprve když ho začali kopat a prcek začal řvát. Tenhle styl jednání se mi zrovna nelíbí a tak jsem se zastavil a s chladným výrazem jsem se podíval na tu bandu přede mnou.
"Pusťte ho." Podíval jsem se na ně, jakoby mi vzali svačinu. Ještě že jsem se neviděl, muselo to vypadat fakt trapně.
"Rei!?" zasmál se jeden z nich "Nevěděl jsem, že ses přidal na stranu dobra!" Začal se smát, čímž mě docela nasral. Vytáhl jsem ruky z kapes, chytil jsem ho pod límcem a vyzvedl trochu nahoru.
"Já se nepřidal na stranu dobra, jen mě prostě sere, když mi kopete do spolužáka!" Hrubě na něj zařvu a švihnu s ním vší silou o zem. Začne mu valit krev a asi má i něco zlomeného, ale zrovna mě to nijak nesralo. Podíval jsem se po zbytku bandy, všichni však stihli už dávno zdrhnout. No nic, nemá cenu je mlátit, tenhle si to zasloužil nejvíc. Podíval jsem se na zkopaného Matsuyu a podal mu ruku, aby se mohl zvednout. Sotva se zvedl, pobídnul jsem ho, aby šel za mnou a pohl si, jinak ho tu někde nechám.
Myslel jsem, že ho zabiju. Jak ho vůbec mohlo napadnout jít takhle sám a ke všemu touhle ulicí!? Měl jsem sto chutí mu jednu vlepit, ale když jsem se na něj podíval, viděl jsem, že je i tak dost vystrašený a asi i trochu nechápe. Je moc nevinný a nevědomý na to, abych mu mohl něco udělat. Když jsem se ale nad tím zamyslel, jestli bude sedět vedle mě, tak by si měl zvykat na mé výkyvy nálady a proto jsem mu i přes tu jeho roztomilost dal facku.
"Jsi ty vůbec normální? Nikdy nechoď v tuto dobu sám a už vůbec ne touto ulicí! Tady je to přímo sídlo takových band a gangů! Pokud si nejsi stoprocentně jistý sebevraždou, tak tudy nechoď!" Vyklopil jsem ze sebe až nezvykle moc slov najednou. Připadal jsem si vážně divně. Jak někdo sakra může mluvit celý den? Po chvíli jsem si uvědomil, že si vlastně dělám o něj starosti, ale proč? Přišlo mi to trapné, trochu jsem se začervenal a podíval se bokem. Jsem vážně úplný kretén. To je poprvé, co mě zajímá, že někoho ostatní mlátí. Co se to se mnou sakra děje!?
Matsuyo Arata:
Podíval jsem se provinile na něho, co po mě chce? Zachrání mě, dá mi facku, udělá mi tady přednášku a pak se červená. Co to sním je? "Díky.." řekl jsem a namířil jsem cestou domů. Pak mi došlo že jsem se ztratil, poohléndul jsem se kolem sebe a uvidím, že jsem zpět u školy. To jsem byl tak vedle z Yutaky že jsem zapoměl cestu domů?? No znal jsem tu cestu jen přes tu ulici kde mi Yutaka zakázal chodit. Počkat! Můžu si chodit kde chci a kama chci. Rozešel jsem se ulicí, šel jsem pokojně ulicí, nikdo si mě nevšimal. Tak mi to vyhovovalo, všichni rváči byli v tahu, asi zrovna byli někde jinde.
Přišel jsem ke dveřím mého domu, už byla tma, vytáhnul jsem klíče z tašky, odemknul, otevřel jsem dveře a vešel. Šel jsem zrovna do pokoje. Odhodil jsem tašku a skočil na postel. Co to byl dneska za den? Dvakrát mě zmlátili, ve škole si ze mě udělali srandu, pak mě spolužák, který sedí vedle mě zachránil a hned potom jsem dostal přednášku o tom kama mám chodit a kama ne. Pak mi dojde že bych si měl asi nachystat oběd na zítřek do školy. Už tu není máma aby mi ho udělala, tak jsem se vysoukal z postele a šel do kuchyně, připravím si ho dneska a zítra jen ohřeju, je to pro mě lepší, aspoň nemusím na to ráno myslet. Otevřel jsem ledničku, vykulil jsem oči. Nic tam není! Jak jsem mohl zapomenout nakoupit? Já blbec, zavřel jsem ledničku. Asi to skončí nakonec tak že ráno si zajdu do obchodu a koupím si něco tam na jídlo. Byl jsem strašně unavený a celý domlácený, takže jsem se rychle ospršil, lehnul na postel a hned usnul...
Yutaka Rei:
Po vyčerpávajícím dnu jsem konečně došel domů. Sotva jsem vešel, všiml jsem si střevíců před mým vchodem. Ségra přijela za mnou na návštěvu. Vždycky přijede neohlášeně, navíc je strašně ukecaná a vážně mě štve. Kdyby to nebyla moje starší ségra, tak ji už dávno hodím někde do kanálu! Musím se uklidnit, nebude to tak zlé. Vyzul jsem si boty a šel směrem do kuchyně, kde mě ihned přivítala tím jejím upištěným hláskem. Pro mé uši to byl pocit, jako by je řezaly cirkulárkou a tak jsem se snažil toho říct co nejmíň, hlavně aby nemluvila.
"Co tady děláš, jestli tě tady ještě jednou uvidím ,aniž bys mi to ohlásila, tak tě shodím z mostu." Chladně jsem se nani podíval a probodával ji pohledem. Není to tak, že bych ji nenáviděl, spíš mě sere ten její rádoby hlas, díky kterému mi div neupadnou uši.
"Cožee? To nebylo pěkné uvítání, Rei-chan. Tohle se tvé milované sestřičce neříká." Trochu se usmála při vyslovení mého jména. Moc dobře ví, že nenávidím, když někdo za mé jméno přidává -chan. Snažila se mě vyprovokovat a docela se jí to i povedlo. Chvíli jsem se na ni jen tak díval tím pohledem a přemýšlel, co řeknu, aby toho moc nenakecala. Nakonec ze mě jen vypadlo rychlé a stručné:
"Vypadni." Spaloval jsem jí pohledem a snažil se jí vypálit díru do hlavy. Ona se po chvíli vzpamatovala a začala kecat.
"Cožee?? A prooč? Teď jsem přišla!" Překvapeně se na mě dívala, já však jen bez slitování řekl:
"Nikdo tě sem ani nezval. Vypadni." Řekl jsem s povzdechem, hodil jsem si ji pod paži, do druhé ruky jsem vzal její kabelku, šel jsem ke dveřím a hodil ji i s kabelkou na chodník. Nezapomněl jsem ani na boty, pro které jsem se vrátil a hodil jí je. Už k mému slavnému vítězství stačilo jen zabouchnout dveře, tu mě ale stihl ten její jekot přerušit.
"Rei-chan! Jestli mě nenecháš u tebe přespat, tak řeknu mámě, že máš ve škole problémy!" Zarazil jsem se a zůstal stát jak zkamenělý. Ta malá mrcha moc dobře ví, že toto je moje slabina! Mamka ještě ani neví o tom, že mě můžou každou chvíli vyloučit. Ví to jen ségra, která se o mě vlastně stará víc jak mamka, s tím rozdílem, že mamka mi platí pronájem a kdyby se o tom dozvěděla, tak by mi můj byt prodala. Nezbývalo mi, než ségru pustit dovnitř. Jestli bude večer mlít pantem, tak neusnu.
Přinesl jsem ségře nějakou peřinu a polštář do obýváku a potom jsem se šel osprchovat. Těšil jsem se, že už konečně budu mít klid, ale jak se dá od mojí retardované ségry čekat, nikdy mě nenechá na pokoji a to platí i pro tento případ! S ďábelským výrazem přišla do koupelny a úchylně se usmála.
"Rei~, ty se sprchuješ~? Zapomněl sis zamknout koupelnu~!" Zněla jako kanibal... Měla pravdu, vážně jsem si zapomněl zamknout ty zkurwený dveře! Už jsem tušil, že trapasu se nevyhnu. Začínala pomalu otvírat dveře od sprchového kouta a já věděl, že se za žádnou cenu nesmím ztrapnit, protože by mi to totálně zničilo důstojnost. Nakonec jsem to ale vyřešil pro mě tím nejjednodušším řešením. Sotva strčila hlavu do dvířek, přistála jí taková trochu "jemnější" rána pěstí. No i přesto to bylo dostačující na to, aby odletěla metr daleko... Za tu dobu, co se válela po podlaze jsem si stihl omotat kolem pasu ručník a když otevřela oči, tak nemohla nic vidět. Krutě jsem se na ni podíval s pohledem plným nenávisti a řekl jí, že jestli bude dělat takové věci, tak ji vlastnoručně zabiju. Ona mi to s debilním úsměvem odsouhlasila a já jsem nasraný odešel zamknout se do pokoje.
Přišel jsem ke skříni a hledal jsem nějaké pyžamo. Sakra, pyžamo, ve kterém běžně spávám jsem si nechal v koupelně! No nic, vezmu si tohle. Vytáhnul jsem ze skříně kalhoty a obléknul si je. Rozvalil jsem se na postel a přemýšlel nad tím, jaká je ségra kráva a po chvíli mi problesklo hlavou: Proč jsem se sakra červenal, když jsem mluvil s Matsuyou!? S vyděšeným pohledem jsem se díval do stropu a nechápal jsem to. Z nějakého důvodu jsem si přišel strašně trapně, nikdy předtím se mi nestalo, že bych se červenal! Sakra, sakra! Já už musím být asi pořádný kus kreténa! Rád bych řekl, že to bylo z toho, že jsem toho řekl moc, ale bylo to jiné! Třískl jsem pěstí do zdi, jak nejvíc mi to šlo. Chvíli jsem jen tak deprimovaně čuměl do stěny a potom mi sklouzly oči směrem k hodinám. To už je tolik!? Bylo už něco kolem půl jedné a neslyšel jsem ségru. Doufám, že jsem jí tou ranou do stěny nevzbudil. Nikdo se ale neozýval a tak jsem po nějaké době usnul.
Matsuyo Arata:
Ráno mě vzbudil budík. Rozespale jsem vstal, obléknul se a nachystal si věci. Vůbec se mi do té školy nechce, nejradši bych šel zase spát. Otrávěně jsem šel do koupelny a začal si čistit zuby. Asi bych měl jít do toho obchodu, že? Dočistil jsem si zuby, vzal mikinu a šel jsem do obchodu. Nakoupil jsem potřebné věci na oběd do školy a ještě věci na pár dní dopředu. Asi bych si měl shánět brigádu, otec mi platí nájem a matka mi dává nějaké peníze, ale někdy mi to nestačí. Takže asi po škole se po něčem podívám. Podíval jsem se na mobil. Ježiši, to už je tolik hodin? Rychle jsem šel k pokladně, zaplatil a spěchal domů.
Konečně hotové, zaklapl jsem dózu a strčil si ji do tašky. Podíval jsem se na hodiny, stihl jsem to rychleji než jsem čekal. Měl jsem ještě dost času a do školy se mi zrovna nechtělo. Bojím se že zase narazím na ty rváče. Nudil jsem se, tak jsem pochodoval mezi místnostmi. Procházel jsem chodbou a v hlavě mi proje myšlenka na Yutaku, otřásl jsem se. Jen myšlenka na něho a už se třesu. Já nechci sedět vedle něho! Nechci jít do té strašné školy! Nechci aby mě zase zmlátili! Začal jsem mlátit do zdi. Podíval jsem se na hodiny, asi bych už měl jít. Vyšel jsem ze dveří, zamknul a šel do školy.
Po cestě jsem narazil na rváče ze včerejška. "Heleme se kdo zavítal na návštěvu." Jak to řekl, tak mi došlo že jsem nechtě šel tou ulicí, kde je nejvíce rváčů. Proč to kurva dělám. "Tohle bude odplata za včerejšek. Nemůžu předce nechat nedodělanou práci tak. Měl bych to dokončit, nemyslíš?" asi narážel na včerejšek odpoledne, jak mě Yutaka zachránil. Při těch slovech mě začal mlátit. Svalil jsem se na zem a oni mě do mě začali kopat. Do očích se mi hrnuly slzy. Zdálo se mi to jako věčnost než skončili. Ležel jsem v té uličce, mé tělo se nechtělo pohnout. Ale donutil jsem se aspoň si sednout. Ucítil jsem že mi po čele teče krev, podíval jsem se kolem, uviděl jsem tak dva metry o de mne svou tašku. Aspoň že mi ji nevzali. Natáhnul jsem se pro tašku, snažil jsem se při tom ignorovat tu nesnesitelnou bolest. Konečně jsem ji chytil, vytáhnul jsem z ní náplast a zalepil si ránu na čele. Ještě jsem z tašky vyhrabal telefon abych věděl kolik je hodin. Cože!? To už je tolik! Musím si pohnout, jinak příjdu pozdě. Chtěl jsem se zvednout ale bolest v noze mi to nechtěla dovolit. Nějak jsem se donutil vstát. Teď ještě dojít do školy.
Nějak jsem se do té školy dostal. Jasně že ale už dávno zvonilo. Šel jsem svým pomalým krokem do šatny, přezul jsem se, pak jsem ještě zavítal na toalety, abych zjistil jak vypadám. Nemůžu dojít do třidy jako nějaký čuně. Takže jsem si oprášil oblečení, opláchnul si obličej a šel jsem do třídy. Zaklepal jsem na dveře. "Dále." Ozvalo se z třídy. Nasadil jsem kamennou tvář a otevřel dveře. "Jdeš pozdě, Matsuyo!" řekla učitelka. "O-omlouvám se.. Zaspal jsem." díval jsem se do země, nechtěl jsem vidět tváře ostatních, jak se na mě dívají. "Běž si sednout." řekla učitelka, šlo hned po hlasu poznat že má špatnou náladu. Zavřel jsem dveře a šel jsem mlčky na své místo.






Chudák malí takhle jej týrat.