yoo, minna!~
Málem jsem zapomněla sem dát další část kokoro, nevím jestli to vůbec někdo čte ale stejně to sem budu přidávat.
Doufám že se další část bude líbit :*
Autor: Maemi & Rikka
poslední odstavec z min. dílu:
Nějak jsem se do té školy dostal. Jasně že ale už dávno zvonilo. Šel jsem svým pomalým krokem do šatny, přezul jsem se, pak jsem ještě zavítal na toalety, abych zjistil jak vypadám. Nemůžu dojít do třidy jako nějaký čuně. Takže jsem si oprášil oblečení, opláchnul si obličej a šel jsem do třídy. Zaklepal jsem na dveře. "Dále." Ozvalo se z třídy. Nasadil jsem kamennou tvář a otevřel dveře. "Jdeš pozdě, Matsuyo!" řekla učitelka. "O-omlouvám se.. Zaspal jsem." díval jsem se do země, nechtěl jsem vidět tváře ostatních, jak se na mě dívají. "Běž si sednout." řekla učitelka, šlo hned po hlasu poznat že má špatnou náladu. Zavřel jsem dveře a šel jsem mlčky na své místo.
další část v c.č.
Yutaka Rei:
Když si Matsuyo sedl do lavice, podíval jsem se na něho. Jako první věc co mě na něm zaujala byla náplast na čele. Tohle ze včerejška neměl. Musel si to udělat sám, nebo ho zase zmlátili. To šel zase tou ulicí? To je blb, vůbec mě neposlouchá. Trochu jsem si povzdechl a obrátil zrak směrem do okna. Proč mě nemůže alespoň v tomto poslechnout? Chápu, že se mě bojí a asi mi moc nevěří, ale v tomhle jsem opravdu nelhal... Na chvíli jsem přerušil chod mých myšlenek a potom jsem silně zkousl. Sakra, odkdy si já dělám o někoho starosti!? Začíná mě to docela srát! Téměř nevědomě jsem ryl propiskou do lavice díru. Po nějaké chvíli jsem se podíval na svou lavici a když jsem to viděl, tak mi hned problesklo hlavou, že na takovém povrchu se asi zrovna moc dobře psát nebude. Jsem prostě kretén, ani jsem si nevšiml, že ryju propiskou do lavice. I když jsem věděl, že to asi moc nenápadné nebude, tak jsem posbíral všechny třísky a naházal je zpět do té díry.
Celou hodinu mi vrtalo hlavou, proč má prcek na hlavě náplast. Když konečně nastala přestávka, nedalo mi to a musel jsem se ho na to zeptat. Snažil jsem se ho nějak slušně oslovit, ale stejně ze mě nakonec vyletělo: "Hej, prcku, proč máš náplast na čele!?" V duchu jsem nasadil facepalm. Bože děkuji ti, že mám tu čest být tím největším kreténem na zemi! S takovou mi neodpoví. Něco jsem ale zaslechl! Bohužel mluvil tak potichu, že ho přes tu ukecanou třídu nešlo slyšet. Sakra, chtěl jsem to slyšet. Ptát se ho na to znovu mi příjde blbé. Měl jsem chuť jebnout někoho obrovskou lopatou, ale mám smůlu a nemám s sebou lopatu. No nic, zeptám se ho cestou ze školy, pokud ho potkám. Prozatím jsem se zvedl z lavice a šel na střechu školy.
Došel jsem tam a bylo tam překvapivě docela dost lidí. Sotva si mě ale všimli, tak se to tam najednou nějak vyklidilo. Ne že by mi to nějak vadilo, mám rád klid, ale docela mě sere, když se mě všichni bojí. Já jim nic neudělám, dokud mě nenaštvou! Tak proč!? Proč se mě všichni bojí!? Opíral jsem se o plot a hleděl nahoru, vstříc modré obloze. Ach jo... Povzdechl jsem si. Nenávidím tenhle život.
Najednou přišla na střechu jedna známá pipka s vychcaným úsměvem. Mayo? Co ta tady sakra dělá!? Tuhletu pizdu vážně nemám rád. Její ksicht je vždycky schovaný pod tunou make-upu, pořád se jen chichotá, jak nějaká blbka a všem všechno kazí. Mám podezření, že to byla právě ona, kdo včera nalepil prckovi na záda ten papír. Přišla za mnou a usmála se na mě. Nejsem si jistý, jestli to byl jen normální úsměv, nebo nějaký špatný pokus o to, vypadat jako žába, každopádně je jedna z mála, co má odvahu se mnou mluvit.
"Ahoj, můžu se tě na něco zeptat?" Sotva to dořekla, nastala atmosféra, jako by někoho zabili. Totálně jsem ji ignoroval. Zkrátka ji nemám rád. Pořád jsem jen hleděl někam nahoru opřený o plot. Trochu se naštvala, při čemž vypadala opravdu směšně, ale nejspíš si myslela, že jsem si toho nevšimnul a tak se to snažila zatajit.
"Vlastně jsem se chtěla zeptat, proč máš někdy takové divné reakce, když vidíš Matsuyu." Nasadila vítězný úšklebek, přičemž mi hlavou projela myšlenka: Sakra, to už si toho stihla všimnout!? Sám nevím proč! Ovládal jsem však své pocity docela dobře a tak jsem jen s chladným výrazem řekl:
"Neříkal jsem, že se můžeš zeptat." Ten její pohled při tom byl k nezaplacení! Nic tak směšného jsem v životě neviděl. Aby toho náhodou nebylo málo, tak hned, co jsem to dořekl, jsem ji s rukama v kapsách obešel a protože zvonilo, šel jsem zpátky do třídy. Vítězství! Miluju ten pocit!
Došel jsem do třídy a viděl jsem, že nějací zmrdi zase otravovali Matsuyu. To ho nemůžou nechat aspoň jeden den na pokoji? Docela mě to sralo, ani sám nevím proč a tak jsem se na ně podíval s ledovým výrazem a řekl:
"Nechte ho." Díval jsem se na nich tak dlouho, dokud neodešli a když odešli, tak jsem si sedl do lavice a zase jsem nedělal nic jiného, kromě hledění z okna.
Matsuyo Arata:
Konečně zazvonilo a my jsme mohli jít domů. Vstal jsem za židle, podíval jsem se na Yutaku, asi mě před tím neslyšel. No podle toho jak se tvářil, tak asi ne. Seděl tam a stále čučel do toho okna, co tam jenom vidí. Pak mi došlo že na něho zírám, trochu jsem se začervenal a odešel do šatny. Asi si půjdu hledat tu brigádu. Obul jsem si boty a vyrazil jsem domů. Pak mi najednou došlo že jsem si nechal ve třídě tašku. Já blbec. Otočil jsem se a šel jsem zpátky do školy. Dofám že ještě bude otevřená. Jsem před školou, naštěstí byla otevřená. Vešel jsem do školy, bylo děsivé chodit chodbami, kde nikdo nebyl, bulo tu hromohé ticho. Byl jsem před dveřmi naší třídy. Doufám že mi nic z mojí taškou neudělali.
Otevřel jsem dveře, porozhlídnul jsem se po třídě, už se trochu stmívalo, takže bylo hodně šero. Můj pohled se zastaví u mojí lavice, naštěstí tam je ta taška. Pak mi dojde že je vedle mojí židličky někdo sedí. Podíval se na mě a řekl ledovým hlasem. "Co tu děláš." podle hlasu jsem poznal že je to Yutaka. No a moc dobrou náladu nemá. "No.. Eto.. Šel.. Jsem si.. pro tašku." vypadlo ze mě. "Hmm. Odprovodím tě. Zase by tě někdo zmlátil." jeho odpověď mě trochu zaskočila. Vstal, já jsem si vzal tašku a šli jsme. Celou cestu bylo ticho, ze mě by asi stejně nic nevypadlo a on se čuměl do blba. Po dlouhé době jsem šel domů bez toho aby mě zmlátili. Zastavil jsem se před brankou mého domu. Yutaka si asi nevšimnul že jsem zastavil a vpálil do mě. Oba spadli na zem. Začal jsem se smát. Někdo takový jako on do mě vpálil, řekl bych že to byl omyl když spadl taky. Všiml jsem si jak se Yutaka trochu začervenal, přišlo mi to strašně roztomilé, pak se zvedl, otočil se. "Měj se." řekl a odešel. Z úsměvem jsem se zvednul a šel domů.
Vešel jsem domů, odhodil tašku a šel se sprchnout. Byl jsem v té sprše asi moc dlouho, jsem strašně unavený. Oblékl jsem se do pyžama a šel do kuchyně. Vzal jsem si jogurt a šel jsem k televizi. Sedl jsem si, zapnul jsem si televizi a došlo mi že jsem si chtěl hledat tu brigádu. Jsem na to uplně zapoměl. No, co už podívám se po ní zítra. Lehnul jsem si na gauč a usnul jsem. Vzbudil jsem se. "Kolik asi může být hodin?" rozespale jsem chmátal po mobilu, podíval jsem se. Byli tři hodiny ráno. Pak mi došlo že jsem usnul na gauči, televize pořád jela. Vypnul jsem ji a šel jsem do pokoje si lehnout na postel. Bolelo mě za krkem jak jsem spal na gauči. Lehl jsem na postel, ale nemohl jsem usnout, hlavou mi projížděli myšlenky na Yutaku. Proč jsem zrovna musel myslet na něho, jakože bylo strašně roztomilé když se začervenal ale proč na něho. Chvili jsem takhle přemýšlel. No chvíle to zrovna nebyla asi tak půl hodiny možná trochu víc. Pak se mi začali strašně zavírat oči a já usnul.
Yutaka Rei:
Došel jsem domů, vyzul jsem si boty a jako první, co jsem šel zkontrolovat bylo, jestli už se ségra zpakovala a vypadla z mého bytu... Taková radost, když jsem ji nikde nenašel. Našel jsem jen vzkaz, že jela k mamce a taťkovi a že je bude ode mě pozdravovat. Povzdechl jsem si. Ode mě by pozdrav asi těžko dostali. Co už. Šel jsem do mého pokoje, kde jsem si pustil nějakou hudbu a chvíli se učil. Po necelých deseti minutách jsem však zjistil, že teď do té hlavy už nic nedostanu, tak jsem ztlumil hudbu, oblékl se do pyžama a rozvalil se na postel. Co to sakra........ Zase mi hlavou začaly prolétávat myšlenky o Matsuyovi! Proč zase do prdele on!? Tohle není normální! Byl jsem nasraný sám na sebe, ale ten vnitřní hlas mi zhloubky pořád něco napovídal. Počkat, co to vůbec ten vnitřní hlas říkal? Že mi... mi....no tak, vymáčkni se! Že miluju Matsuyu!!?? Jen při té myšlence jsem zčervenal jak rajče! Jak můžu věřit v něco tak absurdního!? Vždyť je to chlap! Sakra! Já jsem takový idiot! Už se nikdy nebudu bavit s mým podvědomím! Nevěřím mu ani slovo!... Když tak ale nad tím uvažuju, možná je to pravda. Možná, že ho opravdu.... Sakra! Zaryl jsem hlavu do polštáře a snažil se přemýšlet nad něčím jiným. Moc se mi to ale nedařilo a nakonec jsem usnul.
Ráno jsem se probudil a měl jsem sto chutí obvěsit se někde na záchodovém prkýnku. Jsem vážně idiot, chci, aby mě někdo zabil. Oblékl jsem se do pyžama, šel jsem si vyčistit zuby a nakonec jsem došel k ledničce, ve které bylo zase projednou možná až moc jídla - ségra nakoupila. Znuděně jsem otevřel ledničku a asi půl hodiny jsem do ní jen tak čuměl a nevěděl, co si vzít. Nakonec jsem si vzal sýr, který jsem si nakrájel na chleba a docela rychle snědl.
"Asi bych měl jít..." Řekl jsem si potichu pro sebe, když jsem se podíval na hodiny. Vzal jsem tašku, přehodil si ji přes rameno a šel jsem do školy, do které se mi dneska obzvlášť nechtělo. Cokoliv, jen ať se nemusím ukazovat Matsuyovi na očích! Přišlo mi to tak trapné a ještě k tomu jsem si to ani nedokázal přiznat, ale asi ho mám vážně rád. Vyšel jsem z domu rychlostí želvy a tváří jako smrtka. Toto je opravdu jediný den, kdy za žádnou cenu nechci do školy...
Když jsem došel do školy a po dlouhé době uviděl, že Matsuyu nezmlátili, měl jsem upřímnou radost. Můj obličej však z daleka nevypadal tak, jak kdybych byl šťastný. Byl jsem naštvaný sám na sebe a zrovna jsem nijak nevnímal okolí. Nesnažil jsem se ani nijak usmívat. Prostě jsem jen šel s mým obvyklým výrazem do třídy, kde jsem se rozvalil do lavice a díval se z okna na strom poblíž.
Matsuyo Arata:
Ráno jsem se vzbudil, divím se že nejsem ospalý. No co už, nachystám si věci a asi půjdu. Vzal jsem tašku a vyrazil do školy. Dneska mám nějakou dobrou náladu. Přišel jsem ke škole, bylo divné že jsem nenarazil na žádné chlápky co mě chtěli zmlátit. Vešel jsem do šatny, přezul se a šel už do třídy. Stejně bych v šatně jen tak seděl a nic nedělal. Uviděl jsem jak Yutaka vešel do třidy, byl jsem šťastný že ho vidím. Po chvilce zazvonilo, učitelka vejde do třidy s nějakými papíry. Postaví se za svůj stůl, nasadí svůj falešný úsměv a začne psát nějaké vzorce na tabuli. Já na to tlemím jak na vola. Pak se podívám na Yutaku. "Eto.. Chápeš to?" zeptal jsem se ho potichu a dlubnu do něj. "Ne, nechápu, ale ani mě to nijak nezajímá." podívá se na mě, pak se zase otočí k oknu a hledí tam. Co v tom okně vidí? Podíval jsem se zpátky na tabuli a snažil jsem se to pochopit. Zazvonilo a já jsem to stále nechápal. No asi se to nějak doma naučím.
Po dlouhé době zazvonilo na obědovou přestávku, vezmu si baťoh a chci si vytáhnout oběd. Hrabu v tašce, ale pak mi dojde že jsem si ho nevzal. No nic, tak asi budu o hladu. podíval jsem se na rozvrh. Máme ještě jednu hodinu. Potom se asi půjdu podívat po té brigádě. Zazvonilo, vešla učitelka a zase se učilo něco co jsem vůbec nepochopil. Došlo mi že když se zeptám Yutaky tak mi odpoví asi stejně jak při matice. Učitelka nám cosi vysvětlovala a začalo zvonit, takže jsem jí vůbec neposlouchal. Zvedl jsem se ze židle, vzal tašku a šel do šatny. Přezul jsem se, zkontroloval jestli mám všechno a vyšel jsem ze školy.
Chvíli jsem procházel ulicemi a poptával se jestli někde nepotřebují brigádníka. Zatím nikde nechtěli. Už mě bolely nohy, jak jsem furt chodil. Díval jsem se okolo, prohlížel si obchody. Uviděl jsem jedno malé květinářství, bylo zastaralé, moc lidí tam nechodilo. Vešel jsem dovnitř, bylo to tam nádherné, všude samé květiny, rozzářil jsem se. "Přejete si?" přišla ke mě prodavačka. "No. Prosím vás, asi by ste nepotřebovali nějaké brigádníky?" zeptal jsem se, ani jsem se nezaseknul, to bude asi tím že to dneska říkám asi už po desáté. Podíval jsem se na prodavačku, byla o trochu vyšší jak já, proč jsou vših¨chni vyšší jak já? Štve mě to. "No.. Podle toho co umíš." řekla, viděl jsem se se snaží zakrývat nadšení, no kdo by si pomyslel že chci brigádu v květinářství. "Umíš vázat květiny." zeptala se. "Jenom trochu.." poškrábal jsem se na hlavě. "Otestuju si tě, pojď za mnou." řekla s úsměvem a šla do skladu. Šel jsem za ní, no popravdě jsem vázal kytku jenom dvakrát, ale mamka mě vždycky pochválila. Prodavačka zatím chystala nějaké květiny, mašle a nějaké stužky. "Tak z tohoto udělej květinu na svadbu." odstoupila od stolu a já jsem se pustil do díla. "Já zatím se půjdu podívat jestli přišli nějací zákazníci." řekla a odešla. Bylo na ní vidět že asi nikdo nepříjde ale stejně se tam šla podívat. Divil jsem se že jsem to stihnul tak rychle. Prodavačka vešla zpátky, její oči se rozzářily. Podívala se na mě a potom zpátky na květinu. "To si udělal ty?" celá uplně zářila. "J..Jo." Prodavačka běžela k pokladně, vzala jakýsi papír a propisku. Podala mi papír a řekla. "Beru tě! Byla bych ráda kdyby si sem přišel už zítra, prosím tady to podepiš." ukázála na linku na papíře. Podepsal jsem to a podal jí to. Někam to založila a přišla ještě za mnou. "Ještě jsem se nepředstavila že? Jsem Ayame Moe. Ráda tě poznávám, bude mi potěšením s tebou pracovat." Usmála se. "Já jsem Matsuyo Arata." Trochu jsem se začervenal. "Já asi už půjdu." Usmál jsem se. "musím si udělat ještě věci do školy." Šel jsem k východu. "Naschle." otevřel jsem dveře a vyšel..






Tak to bolo zlaté a skvelé.