close
Vážení uživatelé,
16. 8. 2020 budou služby Blog.cz a Galerie.cz ukončeny.
Děkujeme vám za společně strávené roky!
Zjistit více
REKONSTRUKCE ^^
Chtěla bych všechny upozornit, že to jak to tady teď vypadá, bude nakonec vypadat uplně jinak. Všechno se dozvíte v informovacím článku, který výjde, jak budu mít základ a budu jenom dodělávat.

>>Všichni povinně přečíst!!!<<

Vážení uživatelé,
16. 8. 2020 budou služby Blog.cz a Galerie.cz ukončeny.
Děkujeme vám za společně strávené roky!

Kokoro - 5. část

29. prosince 2013 v 13:06 | Rik-chan
Autor: Rikka & Maemi
Odstavec z min. dílu:
Už jsem byl hotový, ani jsem nevěděl kolik je hodin, bylo to hodně složité, musel jsem to udělat podle toho jak chtěl dotyčný ale muselo to vypadat pěkně. Vzal jsem vázu z vodou, dal do ní kytku a šel to ukázat Ayame-senpai. "Ayame-senpai? Mám hotovo!" zavolal jsem na ni. Vyšel jsem ze skladu a ukázal to jí kytku. "T...To je.. tak úžasné." řekla, celá uplně zářila. "Dneska už nemám nic na práci, už to tady zvládnu sama, jestli chceš jít tak už můžeš." usmála se. vzal jsem si věci, musím se totiž ještě učit. "Tak naschle." řelk jsem a odešel.

Pokračování v c.č.

Yutaka Rei:
Další nudný den. Je večer, sedím u stolu a snažím se pomocí sešitů a učebnic natlouct něco do hlavy. Vím, že je to k ničemu, nemůžu se na učení soustředit. Pořád musím myslet na...... Zarazil jsem se, když jsem ho uviděl v okně. Šel z té ulice, kde jsem ho potkal i včera. Proč musí chodit kolem mého domu!? Kvůli němu se zase červenám jak debil! Musím s tím něco udělat! Zvedl jsem se ze židle a rychle šel pryč od okna. Proč se sakra takhle chovám, když ho vidím!? Nejradši bych mu něco udělal, ale musím to vydržet! Musím se ovládat! Sakra! Bouchl jsem do stěny tak silně, že z ní opadalo i trochu barvy. Jak můžu být takový idiot? Jakýmkoliv způsobem, ale musím se zklidnit!
Došel jsem do koupelny, kde jsem zamířil k umyvadlu a opláchl si obličej. Podíval jsem se do zrcadla a přemýšlel. Proč se tohle muselo stát zrovna mě? Tato myšlenka se mi v hlavě opakovala pořád dokola. Po nějaké době mi došlo, že tu stojím a hledím na sebe jak vůl, tak jsem se sebral a šel do kuchyně, kde jsem snědl snad všechno, co jsem našel. Byl jsem přejezený a nic se mi nechtělo dělat. Vlastně jsem ani neměl co dělat, tak jsem se šel zahrabat do postele... Nejde mi usnout, vážně mi nejde usnout! Nemůžu nad ním přestat přemýšlet! Jestli to takhle pujde dál, tak celou noc neusnu!
Má předtucha se naplnila a já vážně nemohl usnout. Prostě to nešlo. Když už bylo asi kolem šesti ráno, rozhodl jsem se vstávat. Jsem ospalý jak hovado, mám dojem, že nedojdu ani do kuchyně se nasnídat. V polovině schodů mi došlo, že jsem včera všechno snědl. Nebo... Možná že tam něco zůstalo. Pro jistotu se tam pujdu podívat. Došel jsem do kuchyně a s úlevou jsem zjistil, že mi tam zůstal alespoň chleba a máslo. Co se dá dělat, namazal jsem si chleba máslem, trochu jsem to osolil a snědl to. Mám možná až moc času. Aspoň se stihnu osprchovat a nebudu ve škole vypadat jako prase. Připlazil jsem se pomalu do koupelny a zavřel se do sprchy, kde jsem na sebe pustil chladivou, osvěžující vodu. Nic mi tak dobře nedokáže pročistit hlavu, jako tohle... Ano, tohle jsem si myslel, dokud jsem nepotkal toho zatraceného Matsuyu!! Sakra! Studená sprcha mi vždyvky pomohla k tomu, abych na něco přestal myslet, tak proč teď ne!? Ten prcek mě začíná srát čím dál víc! Vylezl jsem ze sprchy, osušil se, vzal věci a šel jsem do školy.
Po cestě jsem narazil zase na tu malou otravnou bandu, kterou jsem momentálně viděl už po třetí, jak Matsuyu mlátí. Sere mě to! Fakt mě to sere! Přišel jsem za nimi a všechny do jednoho zkopal na jednu hromadu! Znova si je utéct nenechám, vážně mě nasrali!
"Říkal jsem vám, ať ho necháte na pokoji! Přestaňte ho už do prdele srát!" Nasraně jsem na ně zařval a chladně je probodával pohledem. Najednou mi ale došlo, že vedle mě je pořád Matsuya, rychle jsem se otočil a šel do školy. Nemohl jsem tam zůstat dýl! Kdybych tam byl dýl, zčervenal bych.
Ve škole jsem se po dlouhé době snažil dávat pozor. Byl jsem vážně naivní, když jsem si myslel, že na něho přestanu myslet. Čím víc jsem se o to pokoušel, tím to bylo horší! Vzdal jsem to. Zase jsem jen otočil hlavu směrem k oknu a poslouchal klebety, které se rozléhaly po celé třídě. Nemůžu na něj přestat myslet! Musím to tady nějak přetrpět alespoň do té doby, dokud neskončí vyučování.
Konečně zazvonilo na poslední hodinu. Čekal jsem, až všichni odejdou, chtěl jsem jít až poslední. Nechci riskovat, že ho někde zahlédnu. Akorát bych zčervenal a zničil bych si reputaci. Zdálo se, že už všichni jsou ze školy pryč a tak jsem se zvedl a šel jsem taky. Sešel jsem dolů po schodišti, až ke skříňkám, kde nikdo nebyl. Přece jsem ale viděl v tom šeru nějakou osobu menšího vzrůstu. Pořádně jsem se na ni zadíval a po nějaké době jsem poznal, o koho vlastně jde. Ze všech možných lidí to musí být zrovna on! Bože! Proč!? Musím mu to nějak říct, ale nevím jak a ani nevím jaká bude jeho reakce. Nevím, jestli to všude nerozkecá, nevím, jestli se mě nebude potom akorát bát, nevím vůbec nic! Stojím tady na jednom místě jak přikovaný, červenám se a nemůžu nic říct! Opatrně se podívám na Matsuyu a když si ho prohlížím, tak vlastně taky vypadá, jako by chtěl něco říct. Nastalo trapné ticho. Ať už něco řekne!
"D-děkuji ti za záchranu.." Vylezlo z něj a podle jeho výrazu jsem usoudil, že musel posbírat asi hodně odvahy k tomu, aby aspoň tohle řekl. Snažil jsem se zachovat mým normálním způsobem a proto jsem se pokusil přestat červenat a nasadil chladnější výraz.
"Proč se pořád necháváš mlátit? Nebaví mě pořád hlídat, jestli tě někde nechtějí zabít! Pořád si o tebe musím dělat starosti, protože..." Přišel jsem k němu a přirazil ho ke skříňkám. Byl hodně mimo. Když jsem si uvědomil, co vlastně dělám, zrudnul jsem a pustil ho.
"...Já nevím." Nechal jsem ho tam tak, sebral jsem se a šel. Sám jsem byl v šoku z toho, co jsem udělal a co teprve on? Bude mít z toho doživotní trauma! Sakra! Já jsem takový kretén!

Matsuyo Arata:
Po chvíli jsem se zpamatoval. Yutaka už odešel, vzal jsem tašku a šel ho hledat. Vyšel jsem ze školy, viděl jsem jak zrovna zabočuje. Budu ho sledovat, zatím jde stejnou cestou jak je květinářství. Takže půjdu taky tou cestou. Ani nevím proč, ale byl jsem trochu rád že se mě zase zastal. Měl jsem od něho velký odstup, mohl by si mě všimnout. Počkat proč si držím odstup, stejně jdu do květinářství. Stejně šel rychle, takže bych ho nestíhal. Dneska se ale nějak divně choval, v hodinách dával pozor a byl hrozně červený když mi nadával. Všiml jsem si že zabučuje k nějakému baráku, zalezl jsem za sloup a pozoroval ho. Hmm, tak tady bydlí. Počkat! Asi tak pět set metrů od jeho domu je květinářtství. Se divím že si mě ještě nevšimnul, nebo já jeho. No co už, aspoň ho budu moct navštěvovat... Někdy.
Vešel jsem do květinářství. Všimnul jsem si že je tu pár lidí, jak nezvyklé. "Vítejte." řekla Ayame-senpai. "Dobrý.." řekl jsem, nebyl jsem zvyklý že je tu tolik lidí, vždycky tu skoro nikdo nebyl. No popravdě když jsem poprvé došel tak tu nikdo nebyl. "Jsem ráda že jsi tady." řekla nadšeně senpai. "Hádej proč je tady tolik lidí." zase jako obvykle zářila. "Nevím... Asi chtějí koupit nějakou kytku, né?" vážně jsem netušil kam směřuje ta otázka. "Jsou tady, protože se doslechli že je tady někdo, kdo váže skvěle květiny." Vykulil jsem oči. "Tím myslíte mě?" ukázal jsem na sebe, nebyl jsem moc zvyklý že mě někdo chválí. "A kdo jiný." usmívala se. "Máš plno objednávek, takže by ses měl pustit do díla." řekla a popostrčila mě. Chvilkami jsem mále nudržel rovnováhu, ale pak jsem se narovnal a šel do dílny. Ještě jsem trochu zaslechl jak dvě školačky si špitají, jestli nejsem já ten co váže ty květiny.
Podíval jsem se na stůl s objednávkami, včera tam byla jedna a teď je jich minimálně deset. Vybral jsem nějakou a pustil se do toho. Zachvilku jsem měl hotovou jednu objednávku, vzal jsem kytku a šel jí dát senpai. "Ayame-senpai, kam ji mám dát?" zeptal jsem se, snažil jsem se nevšímat si těch lidí. "Pokládej je támhle a přidej k nim ještě ten papír s objednávkou. Aby věděli pro koho to je." řekla senpai a při tom něco hledala v krabicích u pultu. Dal jsem kytku tak kde řekla, přidal jsem tam i ten papír a šel dělat další.
"Konečně poslední." Povzdechl jsem si, nečekal bych že to bude tak náročné. Konečně jsem to dokončil, dal na místo kde patří. "Ayame-senpai, už mám hotovo." zavolal jsem, za chvilku byla tma.. Zabralo mi to dost práce. "Už můžeš jít, pokud máš hotovo." vykoukla senpai ze skladu. Už jsem se měl na odchodu.. "Počkej." řekla senpai. "Tady máš podíl z dneška." dala mi obálku z pěnězi. Dal jsem si jí do tašky. "Děkuju, málem bych na to zapoměl. Tak zatím." řekl jsem a dal se na odchod. Cestou jsem se díval na Yutakův dům. Jen jsem si na něho vzpoměl a už jsem se červenal. ale nějak mi to nevadilo, byl jsem rád že mám někoho, koho můžu mít rád. Nějak rychle jsem změnil názor co? No to bude asi tím že mě už párkrát zachránil.
Došel jsem domů, byl jsem hodně unavený, ve škole jsme měli tělák a ještě k tomu jsem musel vázat hodně kytek. Ale první si musím udělat věci do školy. Musím se naučit některé věci.. Sedl jsem si ke stolu a učil se. Několikrát mi přelétla myšlenka na Yutaku. Takže jsem se toho moc nenaučil, bylo už hodně pozdě, schoval jsem učení a šel se ospršit. Pak jsem vlezl do postele a nějak rychle usnul.
Ráno jsem vstal docela brzo, takže jsem se stihnul pohodově obléct, nachystat, udělat si svačinu a to jsem měl ještě dost času. Tak jsem si vytáhnul učení a začal se učit. Podíval jsem se na hodiny, přišlo mi to že jsem se do toho sešitu čuměl hodinu a to bylo jen pět minut. No co už, asi už půjdu. Schoval jsem si sešit, obul se a šel jsem do školy. Po cestě mě zase odchytli a zmlátili.
Do školy jsem přišel málem pozdě a to jsem vyšel tak brzo. Šel jsem do třídy, všimnul jsem si že Yutaka už je na místě a zase se dívá do okna. Sednul jsem si a nachystal si věci. Vzal jsem papírek a napsal jsem tam: *prosím tě, mohl by si přijít po škole na střechu? Arata.*, pak jsem ho dal nenápadně Yutakovi, ani se na mě nepodíval, typuju že si to ani nepřečetl.
Po škole jsem čekal na střeše, tipoval jsem že asi nepříjde. No, ale mýlil jsem se, stál tam ve dveřích, dívající se stranou. "Co si teda po mě chtěl?" zeptal se. Bylo na něm poznat že se trochu červená. "Děkuji ti že si mě zachránil." Vypadlo ze mě, Yutaka se otáčel, asi si myslel že je to všechno co jsem chtěl říct. "P. Počkej..." zařval jsem na něho. On se zastavil a otočil. "J...J.. Já.... T..Tě.. m..milu...ju." vysoukal jsem ze sebe. Byl jsem červený až po uši...

Yutaka Rei:
Díval jsem se na něj jak blb na svatý obrázek a pomalu jsem cítil, že se začínám červenat. Nevím, co na to říct, v takovéhle situaci jsem ještě nikdy nebyl. Nechtěl jsem mu to říct. Nechtěl jsem mu říct, že ho taky miluju. Totálně by mi to zničilo image, kdyby se to ve škole provalilo, ale musel jsem mu nějak odpovědět! Rozhodl jsem se k tomu nejzoufalejšímu kroku. Přišel jsem k němu a bez jakéhokoliv varování jsem ho políbil, čímž jsem ho úplně omámil.
"Nikomu o tom neříkej..." Řekl jsem s chladným, ale poněkud milejším tónem hlasu, než obvykle. Než se stihl vzpamatovat, obešel jsem ho a šel po schodech dolů. Když jsem viděl, že tam pořád stojí a nic neříká, tak jsem se zastavil, ohlédl se a promluvil na něho:
"Jestli chceš, tak tě odprovodím." Trochu jsem se začervenal, když jsem to dořekl. To co jsem ale očekával to splnilo. Zčervenal a zbrkle běžel za mnou, přičemž se usmíval. Vypadal při tom opravdu roztomile, mám rád jeho úsměv a když se ještě do toho červenal, tak byl opravdu k sežrání. Taky jsem se u toho musel pousmát. Zdá se, že si toho všiml a chvíli se na mě s údivem díval. Kruci, tuhle moji stránku jsem mu nikdy nechtěl ukázat, ještě si o mě bude myslet, že jsem milý. Já nejsem milý! Ať nikoho ani nenapadne nade mnou uvažovat jako o milé osobě!
Za trapného ticha jsme šli tou ulicí, odkud ho vidím často chodit domů. Jen jsme se červenali a nevěděli, co říct. Proč já mu vůbec nabízel, že ho odprovodím!? Jsem fakt blb! Kdybych to neudělal, tak by tato trapná chvíle nenastala! Byli jsme zrovna u toho květinářství, odkud jsem ho už jednou viděl odcházet a Matsuyo se zastavil. Nevěděl jsem proč, ale říkal, že odsud už dojde.
"Jdeš do toho květinářství?" Zeptal jsem se s vážným výrazem v obličeji. Přišlo mi to jako malá pravděpodobnost, že se trefím, ale přece jsem se jen zeptal.
"Vla..vlastně jo.." Trochu se začervenal a podíval se do země. Ty bláho! Mám docela dobrý odhad! Fakt jsem se trefil! Nečekal jsem, že tam opravdu pujde, ani nevím, proč by tam chodil. Chtěl jsem se o něm toho dozvědět víc a tak jsem se ho zeptal:
"Proč tam jdeš?" Pořád jsem se na něj díval s tím výrazem. Zajímal mě, vše co se týkalo jeho mě zajímalo! On však nevypadal, že by se mu chtělo říkat, proč jde zrovna tam, tak jsem se rozhodl, že ho nechám radši tak.
"No, nevadí, měj se pěkně!" Trochu jsem se usmál a zacuchal mu vlasy, přičemž zrudnul. Nechal jsem ho jít do květinářství, ať už to bylo za jakýmkoliv účelem a šel jsem domů.

Matsuyo Arata:
Došel jsem do květinářsví, trochu jsem se červenal. "Brý den." řekl jsem a namířil do pracovny. Zase hromada objednávek. Pustil jsem se do práce. Celou dobu jsem se usmíval a byl nadšený z toho co se dneska událo. "Dneska máš nějakou svělou náladu, co se stalo?" vešla do dílny senpai. "Jen dobrá nálada." usmál jsem se. Nejradši bych jí řekl že s někým chodím, ale jak znám ženské, tak se začnou vyptávat a byl by z toho zbytečně přůšvih.... Čas utekl jako voda a já jsem se měl už na odchodu.
Došel jsem konečně domů, rovnou jsem šel do kuchyně se najíst. Moc jídla na výběr jsem neměl ale stejně se něco našlo. Vzal jsem si zbytek šunky a poslední rohlík. K tomu jsem si uvařil kafe a šel se učit. Při učení jsem přemýšlel nad dnešním dnem. Čekal jsem že když se Yutakovi vyznám, tak mě jednoduše odmítne. Ale on mi dá pusu a řekne uplně cool hlasem, že to nikomu nemám říkat. Myslel jsem že spím. Byl jsem v tu chvíli radostí bez sebe. Začal jsem se rozplývat. Pak mi došlo že se vlastně učit nemusím.. Dneska je pátek, že? Vstal jsem a šel do koupelny. Začal jsem se sprchovat. Hmm, přemýšlím nad tím jestli je zítra květinářtví otevřené nebo ne. Dosprchoval jsem se a lehnul na postel. Dneska jsem zase utahaný. Takže asi půjdu spát. Začali se mi strašně zavírat oči a hned jsem usnul.
Ráno jsem se vzbudil dost pozdě. Bylo skoro jedenáct hodin. Podíval jsem se na okno. Pršelo. Bylo zajímavé vidět po dlouhé době déšť. Pak mi došlo že se čumím na okno jak blbec, nechal jsem toho a šel se obléct. Co dneska asi podniknu. Jako první bych měl asi zajít do obchodu pro nějaké jídlo. Pak bych se mohl jít podívat jestli není otevřené kvetinářství a kdyby nebylo tak bych zašel za Yutakou. Asi bych ho vystrašil kdybych mu zazvonil na dům. Zeptal by se mě odkud znám kde bydlí. Nemůžu mu říct že jsem ho špehoval. Asi bych mu řekl že jsem ho někdy zahléhdl když jsem šel do květinářství. Přesně tak to udělám...


 

1 člověk ohodnotil tento článek.

Komentáře

1 Aki-chan Aki-chan | Web | 2. ledna 2014 v 13:52 | Reagovat

veľmi krásni dielik

2 Rik-chan Rik-chan | E-mail | Web | 2. ledna 2014 v 18:56 | Reagovat

[1]: arigato ^^

3 Ai-chan Ai-chan | E-mail | Web | 3. ledna 2014 v 12:04 | Reagovat

Ty to nemáš v rubrikách co si počnu jak mám hlledat od prvního dílu T_T

4 Rik-chan Rik-chan | E-mail | Web | 3. ledna 2014 v 13:56 | Reagovat

[3]: mám :P musíš se jen pořádně podívat.. podívej se na menu a na povídky a tam dej kokoro :P

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama