Gomene... já zapomněla ><
Autor: Rikka & Maemi
Ostavec z min. dílu:
Ráno jsem se vzbudil dost pozdě. Bylo skoro jedenáct hodin. Podíval jsem se na okno. Pršelo. Bylo zajímavé vidět po dlouhé době déšť. Pak mi došlo že se čumím na okno jak blbec, nechal jsem toho a šel se obléct. Co dneska asi podniknu. Jako první bych měl asi zajít do obchodu pro nějaké jídlo. Pak bych se mohl jít podívat jestli není otevřené kvetinářství a kdyby nebylo tak bych zašel za Yutakou. Asi bych ho vystrašil kdybych mu zazvonil na dům. Zeptal by se mě odkud znám kde bydlí. Nemůžu mu říct že jsem ho špehoval. Asi bych mu řekl že jsem ho někdy zahléhdl když jsem šel do květinářství. Přesně tak to udělám...
další díl pod perexem
Yutaka Rei:
Další bezesná noc. Už dvě noci po sobě nespím, jen díky tomu, že na něj nemůžu přestat myslet. Strašně se mi chce spát, ale stejně neusnu, ať chci jak chci. Kolem desíti ráno jsem se vyplahočil z postele a šel se obléct. Sáhl jsem po školní uniformě, jak je mi už zvykem, ale potom mi došlo, že je sobota. Vzal jsem ze skříně černé rifle a bílou košili. Oblékl jsem se a jako doplněk jsem si dal na krk stříbrný řetízek. Nosím ho skoro pořád, akorát do školy ne. Je to kvůli těláku, ve kterém jsou šperky zakázány. Tělák je každý druhý den a nemá cenu si ten řetízek na tělák sundávat, nebo nosit řetízek jen ty dny, když není tělák. Nejsnažší řešení je nosit ho jen o víkendu.
Došel jsem do kuchyně, kde jsem se nasnídal a poté se unavený doplazil do obýváku. Neměl jsem žádnou sílu cokoliv dělat a tak jsem se jen rozvalil na gauč, zapnul televizi a díval se. Nedokážu uvěřit, že jsem u toho ztvrdnul tak dlouho. Byla už asi jedna hodina odpoledne a najednou jsem uslyšel zazvonit zvonek. To je divné, jediný kdo sem chodí je ségra a ta nezvoní. Zvedl jsem se z gauče tak, že jsem si už chtěl začít tleskat, že jsem nespadl,vypnul televizi a šel ke dveřím. Otevřel jsem je a překvapeně jsem hleděl před sebe. Stála tam malá blonďatá osůbka, schoulená pod deštníkem.
"Matsuyo!? Co tu děláš, jak víš že tady bydlím!?" Nechápavě jsem ze sebe vyhrkl. Vážně by mě zajímalo, jak se dozvěděl o tom, že tady bydlím. On se jen začervenal a potichu ze sebe vymáčkl:
"T..to....J..já...Viděl jsem tě, když jsem šel do květinářství." Sakra, jak to dokáže, že je vždycky tak neuvěřitelně roztomilý!? Taky jsem se začervenal, nešlo to jinak.
"A..aha... Pojď dál, nestůj tam na tom dešti." Podíval jsem se trochu bokem, když jsem to vyslovoval. Jemu se jen rozzářily oči, přikývl a beze slova šel dovnitř.
Došli jsme do obýváku, kde mám většinou nejvíc uklizeno a sedli jsme si na gauč. Bylo pár věcí ohledně něj, které mě zajímaly a tak jsem se začal ptát. Úplně jako první věc, co mě zajímala bylo, proč chodí skoro každý den do květinářství.
"J-já.. tam mám brigádu." Řekl s takovou opatrností, že vypadal, jako by si myslel, že mu za to budu moct něco udělat. Začervenal jsem se a podíval se bokem. Když to tak říká, tak mi všechno platí buďto rodiče, nebo ségra.
"Aha... Rád bych ti pomohl, ale neumím vázat květiny a navíc se lehko naštvu. Jsem schopný se naštvat i kvůli tomu, že je kolem mne hluk." Řekl jsem pravdu a věděl jsem, že jsem si zrovna udělal pořádný trapas. On však ale nevypadal, že by mu to tak přišlo a jen se na mě usmál tím jeho nevinným úsměvem.
"To nevadí, každý vyniká v něčem jiném." Chvilku poté, co to dořekl, se začal rozhlížet kolem sebe.
"M-máš to tady docela prázdné. Nepřipadáš si tady osamělý?" Trochu starostlivě a smutně se zeptal a podíval se na mě. Já se pokusil jen o něco jako úsměv.
"Ne, nemám kamarády, jsem rád, že jsi tady při..." Najednou mě přemohla únava a jediné, co si ještě pamatuji je, že má hlava spadla Matsuyovi na rameno a usnul jsem.
Matsuyo Arata:
On.. On usnul. Nebo to jen hraje? Jemně jsem do něho šťouchnul. Spí jak poleno, chvíli jsem si ho prohlížel, byl strašně roztomilý. Po chvilce jsem si všimnul řetízku na krku. Ten jsem na něm ještě neviděl. Že by ho měl od někoho? Kdyžtak se ho potom zeptám. On vlastně ani nedokončil tu větu že? Divím se že nemá kámoše, asi to bude tou výbušnou povahou. Vzal jsem deku, co byla vedle mě a přehodil jsem ji kolem Yutaky. Položil jsem moji hlavu na tu jeho, měl tak hebké vlasy, po chvilce se mi začali zavírat oči a pak jsem usnul.
Probral jsem se. Až po chvilce mi došlo že jsem u Yutaky. On tu není, kam zmizel. Viděl jsem že mám na sobě deku. Porozhlédnul jsem se kolem, uviděl jsem papírek na stole. Vzal jsem ho. Takovým skoro nečitelným písmem tam bylo napsané: Šel jsem do obchodu. Musel jsem se usmát, nechá mě tu spát a odejde do obchodu. Bych se tady aspoň mohl porozhlédnout, doufám že tady bydlí sám. Bylo by mi nepříjemné potkat tady někoho. Ještě kdybych jim musel vysvětlovat že jsem tu jen na návštěvě a že nejsem lupič. Vysoukal jsem se z pod deky a šel jsem prozkoumávat ostatní místnosti. Hodně mě zajímalo jak to vypadá u něho doma.
Prozkoumal jsem jen kuchyň, protože jsem slyšel jak někdo odemyká dveře. Tak jsem rychle vlez pod deku a čekal až dojde. Zaslech jsem ale uplně něco iného než jsem čekal. Nějaká dívka zavoala přes celý dům: "Rei-chan, jsi doma~?" nechápal jsem co se děje. Říkal, že kamarády nemá. Buď lže nebo to je někdo z jeho rodiny. Strašně jsem se lekl, když otevřela dveře do obyváku. "Rei~" už jen díky tomu kanibalskému hlasu jsem se jí bál víc něž kohokoliv jiného. "Já vím že jsi doma.." doufám že si mě nevšimla. Seděl jsem schoulený na gauči, teď jsem byl rád za to že jsem malý. Slyšel jsem jak šla za mnou. "Mám tě!" škočila na gauč. Kdyby skočila o deset centimetrů blíž, bylo by po mě. Oba jsme na sebe nechápavě dívali. "A ty seš kdo?" řekla naštvaně ta holka. "Yutakův... Kámoš." vypadlo z mojí pusy. Začala si mě prohlížet. "Ty nemůžeš být jeho kámoš, on kamarády nemá a ještě ktomu si moc malý." šťouchla mě. "Že ty ses tady vloupal?" začal jsem vrtět hlavou. "Ne. Jsem tu na návštěvě." řekl jsem potichu. "Awww~, ty šeš ale moc roztomilý, z tebou se Rei nemůže kamarádit. Asi mu tě vezmu.." objala mě a nechtěla mě pustit. "Jak pak se jmenuješ?" zeptala se. "Matsuyo Arata." řekl jsem potichu...
Yutaka Rei:
Zrovna jsem došel z obchodu, vešel jsem do obýváku a myslel jsem, že budu vraždit! Co tu sakra zase dělá!? Zabiju ji! Ať nesahá na Matsuyu! A proč tady vůbec je!? V hlavě mi probíhá až moc myšlenek najednou.
"Co tu sakra zase děláš!?" Obořil jsem se na ni a mým chladným pohledem jsem se jí snažil vypálit díru do hlavy.
"Rei-chan! Takhle se se sestřičkou nemluví! Zapomněla jsem si tady voňavku. Jo a kdo je vůbec Arata? Beru si ho domů, je strašně roztomilý!" Přitulila se k němu, čímž mi vyhlásila válku. Ať sakra nesahá na Matsuyu! Jakkdyby nestačilo, že mě vždycky mučí tím jejím upištěným hláskem, musí se ještě tulit k Matsuyovi, jako by jí patřil!
"Ta voňavka je v koupelně, vem si ji a vypadni." Snažil jsem se ji s klidem vyhodit z mého domu. Ona však zase musela začít kecat.
"Cožee?? To mě tady ani nenecháš chvilku zůstat?" Konečně pustila Matsuyu, ale i tak mě srala její přítomnost. Prostě mi vadilo, že sem přišla, když tady byl jenom on a jestli se mě na to zeptá, tak nebudu vědět, jak to vysvětlit.
"Nemáš tady co dělat. Prostě si jen vem tu zasranou voňavku a vypadni." Nemohl jsem ji vystát! Ani jsem pořádně nevnímal to, že Matsuya musí být teď pořádně zmatený. Prostě jsem ji jen chtěl co nejdřív vyhodit z baráku.
"Dobře, dobře!" Zvedla se s ironickým úsměvem z gauče a rozešla se směrem do koupelny. Před koupelnou se zastavila a otočila se.
"Jo, Rei-chan! Pořád jsi mi neodpověděl, kdo je Arata. Neříkej mi že...." Nasadila ďábelský úšklebek, ze kterého jsem měl trochu strach dokonce i já. Dokonce i ona vypadá někdy dost strašidelně.
"Přestaň mě už sakra srát a vypadni z mého baráku!" Naštvaně jsem na ni zařval s tím, že už konečně vypadne. Ona jen nasadila vítězný úsměv, vzala si voňavku, rozloučila se a odešla.
Sakra, ona je jediný člověk, co mě dokáže tak strašně nasrat! Najednou mi došlo, že je tady pořád ještě Matsuya a tak jsem se jen k němu otočil a provinile řekl: "Promiň, nevěděl jsem, že ségra příjde." Připadal jsem si jako úplný dement. Matsuya se na mě jen překvapeně díval a potom se nejistě zeptal:
"T-to je tvoje sestra? Nejste na sebe moc podobní. A...A jak se vůbec jmenuje?" Tu jeho roztomilost vážně nepobírám. Musel jsem otočit hlavu trochu na bok, abych se na něj nedíval přímo.
"Jo, je to moje ségra, jmenuje se Rina, ale já jí tak nikdy neříkám. Jsme úplně odlišní, protože já podědil chování po taťkovi a ségra po mamce. Ségra to má ještě dobré, protože mamka je módní návrhářka a i přesto, že je zbrklá, tak je hodně chytrá. Já jsem na tom hůř, protože taťka pro jeho chování už párkrát seděl. V poslední době se už ale naštěstí klidní a nedělá kraviny." Docela dlouhý proslov. Nikdy jsem takhle dlouho nemluvil, ale musel jsem mu to říct. Jestli chci o něm něco vědět, tak mu nejspíš budu muset říct i pár věcí o sobě.
Matsuyo Arata:
Přikyvoval jsem, tak to je jeho ségra. Zajímavé, podíval jsem se na hodiny. Už bylo dost pozdě. "Asi už půjdu." řekl jsem a dal mu pusu. Ten na mě hleděl jak vůl, musel jsem se usmát. Vzal jsem si svůj deštník a odešel.
Došel jsem domů, vzal jsem si něco na jídlo a šel k televizi. Zapnul jsem si jakýsi program, byl tam právě jakýsi animovaný seriál. Musel jsem se začít strašně smát, nechápal jsem děj ale prostě se tomu muselo smát. Mělo to strašnou grafiku a prostě jsem nepochopil o co tam jde. Nějak jsem se do toho zakoukal a podíval se na to celé. Jak to zkončilo, tak jsem vypl televizi a šel do pokoje. Zítra už je neděle co? To budu dělat? Sedl jsem si na postel a dal si sluchátka do uší. Chvíli jsem poslouchal hudbu a pak mi začal někdo volat. Měl jsem mobil u ucha takže jsem si myslel že ohluchnu. Podíval jsem se na mobil. Kdo mi může volat? Co? Proč mi zrovna volá operátor? Bych to nejradši típnul, ale někdy mě bavilo se snimi bavit když jsem zrovna neměl nic na práci.
"Dobrý den...." ozvalo se z telefonu a ten chlap tam začal cosik kecat o jakémsi tarifu. Chvíli jsem ho poslochal, po chvilce mě to ale přestalo bavit. Tak jsem mu to típnul. Hodil jsem mobil na postel, vzal si notebook a šel jsem si z ostatníma chatovat. Mám pár přátel přes internet, jinak je neznám. Dobře se s nima povídá, ale nikdo se nikdy nechce setkat na živo. Někteří se totiž chovají jinak než když si píšou přes internet. Jednou jsem na takovémhle srazu byl. No, moc dobře to nedopadlo.
Podíval jsem se na hodiny. Cože to už je tolik? Myslel jsem že si s nimi píšu jen chvilku. Byla 1 hodina ráno. Se nedivím že je tu tak málo lidí. Napsal jsem jim že jdu spát, vlezl jsem do koupelny, osprchnul se a šel si lehnout. Málem jsem si zalehl mobil. Dal jsem ho na noční stolek a pak ještě tak půl hodiny jsem zkoumal mouchu na stropě. Nemohl jsem usnout. Hodně dobře jsem se totiž vyspal u Yutaky. Jak jsem si na to vzpoměl, musel jsem se usmát. Bylo vážně vzácné vidět Yutaku tak roztomilého. Už se mi začaly zavírat oči, už jsem skoro spal, ale pak mi začal zvonit mobil. Myslel jsem že ho hodím na zem. Vzal jsem ho. Volalo mi neznámé číslo. Zavěsil jsem to, neměl jsem náladu si z někým povídat. Položil jsem mobil zpátky a snažil se usnout..






Hezký, přečetla jsem si i předchozí díly :3