Yoo-minna!
Mám tu další díl Kokoro! \(*.*) Chtěla bych říct že se snažím napsat další speciál k Zábavnému parku, ale nic mě nenapadá, takže prosím ještě chvíli počkejte :3 děkuju.
Autor: Rikka & Maemi
Odstavec z min. dílu:
Podíval jsem se na hodiny. Cože to už je tolik? Myslel jsem že si s nimi píšu jen chvilku. Byla 1 hodina ráno. Se nedivím že je tu tak málo lidí. Napsal jsem jim že jdu spát, vlezl jsem do koupelny, osprchnul se a šel si lehnout. Málem jsem si zalehl mobil. Dal jsem ho na noční stolek a pak ještě tak půl hodiny jsem zkoumal mouchu na stropě. Nemohl jsem usnout. Hodně dobře jsem se totiž vyspal u Yutaky. Jak jsem si na to vzpoměl, musel jsem se usmát. Bylo vážně vzácné vidět Yutaku tak roztomilého. Už se mi začaly zavírat oči, už jsem skoro spal, ale pak mi začal zvonit mobil. Myslel jsem že ho hodím na zem. Vzal jsem ho. Volalo mi neznámé číslo. Zavěsil jsem to, neměl jsem náladu si z někým povídat. Položil jsem mobil zpátky a snažil se usnout..
pokračování v c.článku
Yutaka Rei:
Po dlouhé době jsem se pořádně prospal. Nechápu to. Stačilo, aby mě Matsuya navštívil k tomu, abych mohl v klidu spát? Ježiši, já jsem fakt kretén, tomuhle se nejde nesmát. Každopádně byl bych rád, kdyby za mnou zase přišel. Jsem rád, když je tady. Kromě něho mám akorát ségru, která je tak neuvěřitelně otravná, že bych ji někdy nejradši shodil z mostu a navíc... Fakt mi chybí! Stýská se mi po něm. Sice teď vypadám jak debil, ale vážně je to pravda. Chci ho mít u sebe.
Chvíli jsem jen ležel rozvalený na posteli a přemýšlel. Nakonec jsem se však zvedl z postele, oblékl se a šel do kuchyně. Nemám hlad, to je divné. Přece bych jen měl aspoň něco málo do sebe dostat. Udělal jsem si kávu a šel s ní do pokoje k počítači, kde jsem si ji v klidu vypil. Najednou jsem si vzpomněl, jak mě včera Matsuya políbil a málem jsem tu kávu vychrstl na monitor. Zčervenal jsem a přemýšlel, proč to vlastně udělal. Teď už je to sice jedno, ale i tak. Většinou se mě docela bojí, divím se, že to udělal. To už jsem natolik změkl, že se mě nebojí už ani on?
Blížil se čas oběda a já jen znuděně seděl u počítače a nevěděl jsem, co bych měl dělat. Napadlo mě, že bych se mohl jít podívat do toho květinářství, jestli tam náhodou není prcek, ale to jsem po chvíli zavrhl s tím, že je neděle a v květinářství nebude otevřeno. Přesto bych neměl sedět celý den u počítače, měl bych se jít alespoň někam projít. Zvedl jsem se tedy ze židle, vypl počítač a šel se projít .
Nechápu proč, ale stejně jsem nakonec šel tou ulicí, kde je květinářství. Jak jsem si myslel, bylo zavřeno. Stál jsem před ním a hleděl na to jak tele na nové vrata a přemýšlel, jestli má vůbec cenu jít dál. Stejně jsem tady šel jen z toho důvodu, abych se podíval, jestli je otevřeno. Usoudil jsem, že půjdu zpátky, otočil se a šel. K mému údivu u mého domu stál Matsuya a zvonil. Takže přece jen nakonec přišel! Byl jsem šťastný jak blecha! Snažil jsem se nedát to na sobě znát, ale nešlo to. Alespoň trochu to na mě muselo jít vidět. Přišel jsem k němu a zezadu ho objal. Mám dojem, že si ani nevšiml toho, že jsem přišel, nebo tak aspoň vypadal.
"Takže si přece jen nakonec přišel. Jsem šťastný..." Řekl jsem potichu. On jen zčervenal a asi raději nic neříkal. Musel jsem ho překvapit... Po chvíli jsem ho pustil, otevřel jsem dveře a pobídl ho, aby šel dál. Přikývnul a beze slova celý červený šel.
Tentokrát jsem měl docela uklizeno i v pokoji a tak jsem ho vzal tam. Nevím ani proč, ale v pokoji se cítím líp, než v obýváku. Je to tam hezčí, menší a útulnější. Sedl jsem si na postel a protože Matsuya dneska neřekl ještě vůbec nic, tak jsem se ho zeptal. "Můžu se tě zeptat... proč jsi vlastně tady?" Zeptal jsem se nejistě a trochu jsem čekal, co odpoví.
Matsuyo Arata:
"No. Já jsem.. Tě chtěl vidět." vypadlo mi z pusy a při tom jsem se na něho podíval. On jak vždycky zčervenal, podíval se na bok. "Já tebe taky." řekl strašně potichu, skoro jsem to neslyšel, musel jsem se usmát. "Máš tu docela útulno." řekl jsem a prohlížel si to tady. "Dík." řekl Yutaka. Objal jsem ho, ani jsem nevěděl proč, ale líbilo se mi to. Yutaka byl zmatený, nedivím se mu. Zabořil jsem se hlavou do jeho hrudi a potichu jsem řekl: "Jestli chceš, tak můžeš mě zítra jít navštívit do květinářství." Bylo mi trapně ale byl jsem rád že jsem mu to řekl. Pak mi došlo že jsem k němu přilepený. Pustil jsem ho a celý jsem zrudnul. "P...Promiň." vypadlo mi z pusy. "Mohl, by si mi donést pití?" zeptal jsem se, neodvážil jsem se mu zrovna podívat do očí. "Jasně." řekl a šel do kuchyně pro pití. Asi bych se měl uklidnit. Co si o mě teď může myslet, je pravda že jsem ho jen objal, ale on měl tak nechápavý výraz, až mě to děsilo. Otevřeli se dveře, tam stál Yutaka ze skleničkou. Podal mi ji a sednul si vedle mě. "Díky." řekl jsem potichu a vzal jsem si opatrně skleničku a upil si.
Začalo být hrobové ticho, já jsem pil a Yutaka se díval na stranu. Proč se na mě nepodívá, to vypadám tak strašně? Porozhléd jsem se kolem, podíval jsem se na Yutaku, on se zrovna dívá na mě. Díval jsem se mu do očí, měl je krásně šedé. "Co se na mě tak díváš?" prolomil jeho hlas to hrobové ticho. Začervenal jsem se. "No.. Máš.. Moc pěkné oči.." řekl jsem a při tom jsem se díval do země. "aha..... Dík." šlo slyšet i po hlasu, že je zase asi v rozpacích.
Zase začalo být hrobové ticho. On se díval směrem k oknu a já jsem měl zaražený pohled do země. Nějak se mi začala motat hlava. Všechno kolem se točilo. "Matsuyo není ti nic?" zeptal se Yutaka. "Nic.. Mi.. není." řekl jsem, chtěl jsem se postavit ale místo toho jsem spadnul na zem. Nemohl jsem se ani pohnout, byl jsem asi moc zmožený, ani neví z čeho. celé tělo mě bolelo. "Hej!! Matsuyo!! Co se děje?!?" třásl se mnou Yutaka. Nezmohl jsem se ani slova. Pomalu se mi začali zavírat oči. Pak už nevím co se dělo dál.
Yutaka Rei:
Co se s ním stalo? Usnul? Omdlel? Nechápu to. Po chvíli mě napadlo, jestli není nemocný, nebo něco. Sáhl jsem mu na čelo a opravdu. Měl hodně vysokou horečku, celý hořel. Opatrně jsem ho tedy zvedl a položil na mou postel. Přikryl jsem ho peřinou, přičemž jsem si ho prohlížel. Sakra, vypadá tak roztomile! Raději jsem se rychle otočil a šel jsem do koupelny pro obklady. Vrátil jsem se a položil mu studený obklad na čelo. Je celý červený a vypadá přitom opravdu úžasně. Nemůžu tomu odolat. Pohladil jsem ho po vlasech a políbil ho. Díky bohu, neprobudil se. Nevím, co bych mu měl říct, kdyby se probudil a navíc vypadá mnohem roztomileji, když spí.
Původně jsem měl v plánu s ním zůstat, dokud se neprobudí, ale nevypadal, že by se chtěl vzbudit nějak brzy. Šel jsem tedy do kuchyně něco uvařit. Musím uznat, že jsem to vařil docela dlouho. Venku se začínalo stmívat, já byl najezený, ale pořád jsem nezaregistroval žádnou známku toho, že by byl Matsuya vzbuzený. Došel jsem do pokoje a uviděl jsem ho, jak pořád leží na té posteli. Doufám, že se do zítřka neprobudí. Chci, aby tady zůstal. Kdyby se teď probudil, šel by domů a to já nechci. Přišel jsem k němu a pohladil ho po tváři. Je opravdu, ale opravdu rozkošný. Nemůžu se ho nabažit. Tu se najednou pohl, já zčervenal a rychle jsem od něj dal pryč ruku. Neprobudil se, ale i tak jsem si od něj ještě chvilku držel odstup. Jsem fakt idiot. Nedokážu s ním být v jedné místnosti, aniž bych udělal nějakou kravinu. Radši jsem s sebou vzal pyžamo a šel do sprchy, kde ho alespoň nebudu mít pořád na očích.
Došel jsem do sprchy, vysoukal se z oblečení a vlezl do sprchy. Pustil jsem na sebe chladnou vodu - je mi mnohem příjemnější než teplá - a se zavřenýma očima a tváří proti proudu vody ze shora se sprchoval. Po nějaké té chvíli jsem odtamtud vylezl, trochu se osušil a šel do pokoje.
Pořád spí. Setmělo se a spí. Taky chci jít už spát, ale nechci ho tu nechat samotného, nebo spíš já nechci spát sám. Lehnu si vedle něj a sáhnu mu na čelo. Vypadá to, že už mu je líp. Už nemá horečku. To jsem rád, nechci, aby se trápil. Pohladím ho po vlasech a políbím ho na čelo. Tohle jsem si prostě odpustit nemohl. Až příliš ho miluju. Poté jsem si už jen lehl, přitiskl se k němu, objal ho a netrvalo dlouho a usnul jsem.
Matsuyo Arata:
Vzbudil jsem se. Až po chvíli mi došlo kde to jsem a vedle koho ležím. Celý jsem zrudnul, pamatuju si jen, že se mi zamotala hlava a pak už si dál nic nepamatuju. Co se mohlo stát, ležel jsem celý rudý vedle Yutaky. On ještě spokojeně spal. Venku už je hodně velké světlo a dneska je škola. Chtěl jsem se zvednout, ale Yutaka mě objímal, takže jsem se mohl jedině otočit k němu čelem, ale to bych zrudnul asi ještě víc.
O.o.on se pohnul. Co..Co mám dělat? Je už vzbuzený, nebo ještě spí? Pootočil jsem hlavu, abych na něho viděl. On má otevřené oči! Zrudnul jsem jak rajče. "Dobré.. ráno." řekne a červená se při tom. "Dobré.." vypadne ze mě. "Nepujdem se nasnídat?" zeptá se mě Yutaka když se zrovna zvedá z postele. "Jo.. jasně." řeknu, vysoukám se z postele a docupitám za Yutakou do kuchyně...
Posadím se ke stolu a on šel udělat něco dobrého na jídlo. "Neměli by jsme jít do školy?" Zeptal jsem se Yutaky, když dával jídlo na stůl. "Dneska se nikam nejde." řekne svým ledovým hlasem a dojde ještě pro čaj. "A..Ale proč?" Zeptal jsem se a při tom jsem se divil co všechno nachystal na stůl. Nemůžu přece jen tak vynechat školu, nevím od koho bych si opsal sešit. "Protože si včera omldlel." nalil mi čaj. "No.... To je pravda.." Sedne si a začne jíst... On asi nemá v plánu jít do školy, že? Tak jsem to nechal plavat a zakousnul jsem se do jídla co bylo přede mnou. Rozzářily se mi oči. Je to hodně dobré, to bych od něho nečekal.
Dojedli jsme. "Já.. Já to uklidím." nechtěl jsem být tady na obtíž.. "Dobře." nechápavě se na mě Yutaka podíval. Vzal jsem nádobí a šel ho umýt. V kuchyni má pěkně uklizeno. Pak jsem uklidil nádobí do poliček, které mi Yutaka ukázal. "Máš tu docela uklizeno." Snažil jsem se navázat nějakou konverzaci, nechci aby zase nastalo to trapné ticho...






<3 wau :3 to se ti povedlo