Yoo, minna!
Mám tu pro vás další část Kokoro!~~ \(*.*)
T.T už jaksi s Maemi přicházíme ke konci naschromážděných částí. Tím pádem asi bude Kokoro vycházet nepravidelně~ T.T ale to určitě všichni přežijeme ne?~
Přeju vám pěkné čtení~
Autor: Rikka & Maemi
Poslední odstavec z min. dílu:
Dojedli jsme. "Já.. Já to uklidím." nechtěl jsem být tady na obtíž.. "Dobře." nechápavě se na mě Yutaka podíval. Vzal jsem nádobí a šel ho umýt. V kuchyni má pěkně uklizeno. Pak jsem uklidil nádobí do poliček, které mi Yutaka ukázal. "Máš tu docela uklizeno." Snažil jsem se navázat nějakou konverzaci, nechci aby zase nastalo to trapné ticho...
další část v c. č.
Yutaka Rei:
"Jo, v kuchyni mívám uklizeno, moc často tady nechodím..." Trochu jsem se na něj pokusil usmát, ale nejsem na to zvyklý a tak si nejsem jistý, jestli se ten můj stupidní výraz dal pokládat za úsměv.
"...pokud ale tady budeš chodívat často, tak nejspíš budu vařit častěji." Vyletělo ze mě, ani vlastně nevím proč. On se na mě jen překvapeně díval a když mu po chvilce došlo, jak to vlastně myslím, tak se trochu začervenal a zbrkle řekl:
"V-vždyť nemusíš pro mě dělat jídlo, já se klidně najím až dom-" Ani to nestihl doříct a já ho políbil. Prostě jsem nemohl odolat těm jeho sladkým rtům a navíc jsem ani nechtěl, aby byl tak skromný. Byl bych pro něj schopný udělat všechno... Po chvilce se naše rty od sebe odpojily, otevřel jsem oči a viděl jsem, jak je červený až za ušima. Musel jsem se nad tím pousmát, vypadal neuvěřitelně roztomile.
Nějakou chvíli poté, co jsem ho políbil se nehnul, stál jak přikovaný, červenal se a nic neříkal. Z té jeho rekce jsem začínal mít obavy.
"Jsi na mě naštvaný?" Zeptal jsem se nejistě. Nevěděl jsem, jestli je to vhodná otázka.
"N-ne.. Já jen.." Nedořekl to, asi sám nevěděl co říct, tak jsem ho jen pohladil po vlasech. Byly tak jemné a on tak strašně..... Co to sakra zase říkám!? Jestli to takhle pujde dál, tak se přestanu ovládat a někde ho znásilním! Jsem kretén, asi bych měl rychle zmizet. Trochu jsem se začervenal, poté se rychle otočil a šel do pokoje.
"Nechoď za mnou." Stihl jsem ještě za sebou říct a už mě nebylo. Prcek musí být zrovna asi hodně zmatený.
Došel jsem do pokoje a rychle za sebou zabouchl dveře. Musím se uklidnit, ale jak? Nenapadlo mě nic lepšího, než si lehnout zády na postel a čumět do stropu. Pořád to ale bylo lepší, než být s Matsuyou. Netrvalo dlouho a moje obava se naplnila.
"Yutako, děje se něco?" Ozval se slaboulinký hlásek za dveřmi pokoje. Sakra, říkal jsem mu, aby sem nechodil!
"Říkej mi Rei a nechoď tady, prosím." Nemám rád, když mi někdo říká Yutaka, je to divné příjmení a navíc mi všichni říkají Rei.
"N-naštval jsem tě něčím?" Zeptal se smutně.
"Ne, nenaštval, právě naopak." Tahle odpověď musela být pro něj opravdu matoucí, ale byla to pravda. Nevím jak jinak bych to řekl.
"Co myslíš tím právě naopak?" Zeptal se zmateně. Jako kdybych to neříkal.
"Prostě se bojím, že bych ti udělal něco, co by se ti nelíbilo, raději běž pryč." Prosím, hlavně nechoď do toho pokoje...
Matsuyo Arata:
Nechápal jsem co se děje,. "C..Co tím myslíš?" vypadlo ze mě, nevím jestli to slyšel, protože jsem to řekl dost potichu. Chvíli jsem byl ticho, čekal jsem že to asi uslyší a odpoví ale nic se z pokoje neozývalo.. Asi to vážně neslyšel. Tak na něho počkám, než vyleze z pokoje. Sedl jsem si před dveře a čekal jak pes na svého páníčka. Asi jsem musel vypadat směšně, jak jsem prostě seděl před dveřmi a čuměl na ně. Stačilo by mi přidat nějaké uši, ocásek a vypadal bych jako Yutak.. vlastně Reiův domácí mazlíček.
Chvíli jsem přemýšlel nad tím, jestli jsou ty dveře zamčené, nebo ne. Přisunul jsem se ke klice a čuměl do klíčové dírky. Úspěch! Není tam klíč. Chvíli mi trvalo než jsem se rozkoukal, uviděl jsem Reie ležícího na posteli, čumějícího do blba. Chvíli jsem ho pozoroval, byl hodně klidný, když je se mnou tak se jen červená a snaží se dělat něco co nikdy nedělal, třeba se dneska usmál, to sem u něho viděl prvně. Vypadalo to strašně směšně. Při tom přemýšlení mi vklouzla do hlavy nějaká normalní myšlenka: Co když zapoměl zamknout, když tam není klíč, tak musí být asi odemčeno, ne? A ještě chci vědět co měl Rei na mysli tím, že mi něco udělá. Chtěl bych to vážně vědět. Hodně mě to zajímá. Moc jsem to totiž nepochopil.
Stisknul jsem kliku a otevřěl dveře. Dobře.. Je otevřeno, ještě jsem přemýšlel nad tím že, by třeba zamknul a pak vzal klíč, nevím proč by to dělal, ale když nechce abych mu chodil do pokoje, tak asi zamknu, ne? Podíval jsem se na Reie. On jako obvykle zčervenal a otočil se na posteli, schválně tak abych mu neviděl do tváře. "Prosím tě běž pryč." řekl potichu Rei, moc jsem to neslyšel, ale rozhodl jsem se to ignorovat.. Před chvíli byl takový klidný, vyrovnaný ale teď se z něho stal uplně někdo jiný, zase se červená a je ticho. Nevím jestli za to mám být rád nebo ne. Všimnul jsem si že je takový jen když je se mnou. Pomalu jsem za sebou zavřel dveře. "Yuta..Rei.. Co se děje?" zeptal jsem se znovu. Ale odpověď jsem nedostal. Vůbec jsem nechápal co to sním je. Ani mi neodpoví, normálně by ze sebe aspoň vydal pár věcí ne?. V hlavě mi běželo plno myšlenek. Například: Proč je takový jenom se mnou? nebo: Proč jsem se mu prostě jen tak jeden den vyznal? Vážně jsem ale nečekal že mě bude mít taky rád. Čekal jsem že se mu zhnusím.... Přitom jak jsem myslel na spoustu věcí jsem Šel pomalu k němu....
Yutaka Rei:
Slyšel jsem jeho tiché kroky a cítil jsem, že je mi čím dál blíž.
"Nechoď ke mně." Důrazně jsem ze sebe dostal. Na chvíli se zastavil, ale netrvalo dlouho a opět šly slyšet ty tichounké kroky. Byl u mě až nebezpečně blízko. Copak mě neslyší!? Už to nezvládnu, je příliš blízko. Ani se nestihnul vzpamatovat a já ho svalil na postel pod sebe.
"Ty jsi to asi nepochopil, co? Ty jsi nepochopil, proč se bojím, že bych ti udělal něco, co by se ti nelíbilo.." Po dokončení těch slov jsem ho letmo políbil. Sotva se naše rty odpojily od sebe a já otevřel oči, viděl jsem ho, jak se na mě překvapeně dívá. Neovládl jsem se, sklonil se k němu zpět a začal ho líbat. Až mi docházel vzduch, tak jsem teprve přestal a uvědomil jsem si, co vlastně dělám.
Rychle jsem se od něj odsunul alespoň metr daleko a zakřičel na něj:
"Běž pryč! Nevydržím to, běž pryč!" Nebyl jsem ani naštvaný na něj, ale spíše na sebe. Byl jsem opravdu hodně naštvaný, měl jsem sto chutí si namlátit. Už jsem jen slyšel, jak se zvedá z postele a odchází. Ve dveřích jen potichu řekl:
"Ale mě to nevadilo.."
"Běž už, sakra!" Zakřičel jsem na něj z plných plic, až mi vyhrkly slzy. On už jen klapl dveřmi a odešel.
Brečel jsem na posteli jak malý děcko. Jsem fakt kretén. Jak jsem jemu, takovému malému nevinému tvoru mohl něco udělat!? Byl jsem na sebe opravdu, ale opravdu hodně nasraný. Sebral jsem se a šel jsem do koupelny, kde jsem našel žiletku. Nejdřív jsem s ní nařízl papír, který jsem měl zrovna po ruce. Byl na 2 poloviny jako nic, z čehož jsem usoudil ,že ta žiletka bude nejspíš hodně ostrá. Vyhrnul jsem si tedy rukáv a jemně si s ní přejel po zápěstí, kde to udělalo růžovou ranku, ze které po chvíli začala vytékat krev. Konečně, doufám že díky této malé žiletce skončí můj mizerný život, který jsem si dokázal během dvou minut posrat. Ještě párkrát jsem si přejel po zápěstí žiletkou, aby má smrt byla rychlejší, ale najednou mi došlo, že ještě nesmím zemřít. Nesmím jen tak zemřít, aniž bych se mu omluvil a ještě ke všemu bych tady nechal bordel Rině, která by to musela uklízet. Sakra, doufám, že ještě není pozdě! Rychle jsem vytáhl ze skříňky obvaz a zaškrtil to, co nejvíc mi to šlo. Síly mám opravdu hodně a tak jsem myslel, že mi ta ruka brzy odumře. Pozitivní však bylo, e krev pomalu přestávala téct a po nějaké době mi přestala téct úplně. Tak, teď doufejme, že mi ta ruka neodumřela. Povolil jsem obvaz a cítil jsem, jak se mi zpět do ruky dostává krev. Naštěstí se rána neotevřela a tak už jsem si jen obmotal zápěstí obvazem a dál to neřešil.
Blížil se večer a já pořád nemohl přestat myslet na Matsuyu. Vím že jsem to byl já, kdo ho vyhnal, ale i tak.. Chtěl jsem ho mít blízko sebe, stýská se mi po něm. Nemám na něho žádný kontakt a ani nevím kde bydlí. Jediná možnost je zkusit zajít do květinářství. Ne, že by se mi tam nějak chtělo, ale chci ho vidět. Sebral jsem se tedy, oblékl se, obul si boty a šel.
Došel jsem ke květinářtví a už za oknem jsem ho dokázal rozpoznat, jak váže květiny. Fakt mu závidím, že to umí. Šel bych za ním, ale vypadalo by to nejspíš fakt divně, když jsem ho odpoledne vyhnal a tak jsem ho jen oknem pozoroval. Stačilo mi to k tomu, abych byl šťastný, jsem rád, že není takový debil jak já, aby si něco udělal.
Matsuyo Arata:
Z dneška jsem byl hodně zmatený, tak jsem se snažil nějak si všechno utovnat v hlavě. Nejradši bych šel se podívat za Reiem. Nevím proč, ale příjde mi že za to můžu já. Přišla za mnou Ayame-senpai a pověsila se mi na ruku. Jelikož se její prsa nalepily na mě, tak jsem zrudnul a podíval se stranou. "Arata-chin potřebuju se ti z něčím svěřit." řekla, chovala se uplně jinak než obvykle. "Ayame-senpai, není ti nic?" snažil jsem se nedívat do jejího výstřihu a co má stím Arata-chin? "Ne.~ Já se jen rozhodla, že se budu před tebou chovat tak jak se chovám normálně." podívala se na mě psíma očima. "Víš.. Já jsem ti chtěla jen ukázat jak se chovám normálně.... Teda spíš, jak se chovám, když jsem s rodinou.. Ani se tak nemůžu chovat před mými kamarádmi. Nevím co by si o mně mysleli, nejsou zvyklí když bych se začala tak chovat.." řekla a odmítala se pustit mojí ruky. "Věřím, že ty by sis na to zvyknul, moc dlouho se neznáme a já se chtěla někomu svěřit.. Už jsem to dýl nevydržela.." Podíval jsem se na ní a ona se mi dívala do očí "Tak, jak na to budeš reagovat?" zeptala se. No.. Nevěděl jsem co na to mám říct... "Aya.." nestačil jsem to ani doříct a hned mi skočila do řeči. "Moe!" řekla. "Chci aby si mi říkal jménem." kývnul jsem a chtěl pokračovat. "Takže.. Moe-san, chtěl bych aby si mě pustila, musím dokončit tu květinu." usmál jsem se na ni, ona kývla a pustila se mě. Začal jsem vázat květinu. "Jen chci upozornit na to, že když tady příjdeš jako jiný člověk, tak budu asi zmatený, ale jestli chceš tak se tak chovej, to je na tobě jak se budeš chovat, ne? usmál jsem se na ni, bylo zajímavé jak sleduje jak vážu kytku a při tom přikyvuje. "Takže ti to nevadí?" usmál jsem se. "Ne nevadí." Moe-san se celá rozzářila a chtěla se na mě zase pověsit. Ale pak to vzdala, protože věděla že kdyby to udělala, tak bych nemohl pracovat a byli by jsme tady moc dlouho. "Arata-chin?~ mohla bych se ti ještě s něčí svěřit?" podíval jsem se na ní, vypadala jak nějaká středoškolačka která se mi právě chce vyznat. Rychle jsem pohledem ucuknul na květiny. "K-Klidně." kdyby se mi asi vyznala, tak bych to musel odmítnout, mám přece Reie, ne?
"No.. Víš, chtěla jsem ti říct, že jsem......" nastalo ticho, podíval jsem se zpět na ni a ona se usmála. "Nebo, spíš ti to neřeknu." usmála se a nalepila se na mě. "Moe-san, neměla by jsi jít obsluhovat zákazníky?" zeptal jsem se. "Přestávka ti totiž asi zkončila." řekl jsem a ona se podívala na hodiny. "Asi bych měla jít." řekla a už byla na odchodu. "Jo! Ještě jedna věc." přišla ke mně a zašeptala mi do ucha: "Víš, že tě celou dobu někdo za oknem sleduje?" řekla, chtěl jsem se otočit a podívat se kdo mně sleduje. "Nedívej se tam!" špitla mi do ucha. "Jinak si tě všimne a uteče. Vypadá tak plaše, když tě vidí." řekla, zasmála se a odešla obsluhovat zákazníky. Tak jsem se chtěl otočit a zjistit kdo to je. Co když to je Rei?
"Už máme zavřeno!" ozvala se Moe-san. "Už můžeš jít domů, teda pokud máš všechno hotové." objevila se ve dveřích. Právě jsem dovázal poslední květinu. Takže jsem si vzal kabát, tašku, rozloučil se a měl se na odchodu.
Vyšel jsem z obchodu, rozhlídnu se kolem a uvidím jak Rei právě jde po chodníku. Jako kdyby šel od květinářství. Rozeběhnul jsem se za ním. Šel fakt rychle. Skoro jsem ho nedoběhnul. Tak jsem na něho zavolal. "Rei! Prosím počkej!" on se zastavil a překvapeně se na mě podíval. Už jsem byl u něho a on jako vždycky se podíval stranou. "Jsem rád že jsem tě zastihl." udýchaně jsem řekl. On odmítal mluvit. "Rei... řekni aspoň něco.." řekl jsem a dal mu francouzáka. Asi se na mě zlobí ale...
"Kyaaaaaaaa!" ozvalo se tak 10 metrů ode mě. Odhtrhl jsem pusu od něho a zrudnul, podle hlasu jsem totiž zjistil že je to Moe-san. "Moe-san...." řekl jsem... Přibližovala se k nám. Dala mi ruky na ramena a řekla s úžasem. "Nikdy jsem takový krásný yaoi pár neviděla.... Přeju ti to." řekla a podívala se na Reie. "Doufám že nebudeš na něho hrubý.." řekne. Tak takovouhle reakci bych nečekal....






Wow tak to jsem nečekala
ten konec ale fakt super povídka