21. února 2014 v 17:40 | Rik-chan
|
Yoo, minna!
Můžete se radovat, další povídka je tady!! \(*o*)
Chci jenom dodat pár věcí než jí začnete číst.
První věc je ta, jak vidíte obrázek, nemusí odpovídat uplně tomu co jsem napsala, protože jsem se první snažila něco napsat a až pak hledala obrázek. :3
Duhá věc je to, že je to asi docela krátké. T.T za to se omlouvám, ale snažila jsem se (˘^˘) něco napsat a vyšlo z toho tohle. Takže mě prosím neukamenujte~
Třetí věc, nevím jestli vám to příjde smutné nebo ne.. to je na vás :D..
:33 přeji vám pěkné čtení. (PS: snažím se aby tam nebyli gramatické chyby.. pokud budou prosím nevšímejte je xD )
--povídka pod perexem--
Šel jsem po lesní cestě, s pár přáteli. Povídali jsme si spolu, smáli se vtipům co říkal jeden. Někdy zazněla nějaká ta pomluva. Slunce zapadalo a my jsme šli směrem k němu.
Zrazu jsem se zastavil. Obloha byla náhle krvavě rudá. Spadl jsem na kolena a zavalila mě vlna smutku, trápení a osamělosti. Přátelé odcházeli beze mě a šli dál, ani se neotočili, nevšimli si, že jsem se zastavil. Šli dál svou cestou a mě opustili.
Snažil jsem se zvednou a běžet za nimi, volat na ně, ale nemohl jsem vydat ani jeden hlásek, nemohl jsem se pohnout, mé svaly mě neposlouchali. Slzy mi tekly po tváři když jsem viděl, že mí přátelé odcházejí beze mě.
Podíval jsem se na oblohu, i když slunce bylo skoro za obzorem, stále byla krvavě červená. Třásl jsem se strachy a při tom jsem cítil jemný vánek, jak rozcuchává moje vlasy.
Všimnul jsem si, že kolem mě začalo všechno pomalu mizet. První byly stromy, poté tráva, obloha, mí přátelé a nakonec cesta na které jsem byl.
Zbyl jsem jenom já a temná prázdnota kolem. Nepoznám jestli jsem právě dole hlavou, či ležím. Nedohlédnu ani na své ruce. Všude jenom černo a nic víc.
Najednou se ale objevilo světlo u mé pravé ruky.. Podíval jsem se a všimnul si, že se začínám pomalu rozplývat. Za pár sekund se připojila má levá noha. Sledoval jsem se a jen čekal až po mně nezůstane nic.
Když jsem už čekal, že bude konec… Probral jsem se, uviděl jak kolem mě jsou mí přátelé a strachují se co se mi stalo. Řekli mi že jsem omdlel na cestě. Já se jenom usmál, zavřel oči a nadobro usnul s pocitem, že mě přátelé neopustili…
Je to prostě ndáherně smutné :)