close
Vážení uživatelé,
16. 8. 2020 budou služby Blog.cz a Galerie.cz ukončeny.
Děkujeme vám za společně strávené roky!
Zjistit více
REKONSTRUKCE ^^
Chtěla bych všechny upozornit, že to jak to tady teď vypadá, bude nakonec vypadat uplně jinak. Všechno se dozvíte v informovacím článku, který výjde, jak budu mít základ a budu jenom dodělávat.

>>Všichni povinně přečíst!!!<<

Vážení uživatelé,
16. 8. 2020 budou služby Blog.cz a Galerie.cz ukončeny.
Děkujeme vám za společně strávené roky!

Kokoro - 9. část

2. března 2014 v 20:33 | Rik-chan
Yoo, minna!
Další díl Kokoro je zde! :33
Jak už jsem říkala, bude vycházet nepravidelně, dochází nám totiž co jsme nahromadily a musíme vymýšlet xD, tím pádem to trvá dýl.
Snažím se napsat další část k Zábavnímu parku, ale nic mě nenapadá.T_T takže musíte stále ještě čekat. Gomene~
Musíte si prostě počkat, až budu mít psycho náladu a bude se mi chtít něco psát. Teď mám náladu tak na smutné nebo romantické~ Možná se pustím ještě do nějaké povídky na díly.. Nebo obnovím jednu z těch co už mám.. nevím.. Uvidí se :3
Já z toho posledního ostavce prostě nemůžu~ XDDD
Přeji pěkné čtení~

Autor: Rika & Maemi
Poslední odstavec z min. dílu:
"Kyaaaaaaaa!" ozvalo se tak 10 metrů ode mě. Odhtrhl jsem pusu od něho a zrudnul, podle hlasu jsem totiž zjistil že je to Moe-san. "Moe-san...." řekl jsem... Přibližovala se k nám. Dala mi ruky na ramena a řekla s úžasem. "Nikdy jsem takový krásný yaoi pár neviděla.... Přeju ti to." řekla a podívala se na Reie. "Doufám že nebudeš na něho hrubý.." řekne. Tak takovouhle reakci bych nečekal....
další část v c.č.


Yutaka Rei:
Měl jsem sto chutí z někoho vymlátit duši. Fakt jsem nečekal, že by mě Matsuya mohl políbit a ještě k tomu na veřejnosti! Nevěděl jsem, jestli mám být naštvaný na něho, nebo na tu ženskou. Nakonec mi však došlo, že můžu být nasraný tak maximálně na sebe, protože ona za to nemůže a jemu ublížit nechci, tak jsem se prostě jen s ledovým výrazem otočil a šel.
"Reii, počkej!" zavolal na mě Matsuya a chytl mě za ruku. Sakra, proč zrovna na to místo, kde jsem se pořezal!? Bolestivě jsem pokrčil obočí a snažil se dělat, jako by nic. On si toho však všiml, byl by blbec, kdyby si nevšiml, že se právě dotkl obvazů. Překvapeně se na mě podíval a zeptal se:
"Co se ti stalo?" šel v jeho očích vidět malý strach. Radši jsem se podíval bokem, abych mu alespoň nelhal do očí.
"Popral jsem se, nic to není. Nech to být." snažil jsem se ho odbýt, on se však nenechal. Zase mě chytl za tu ruku a zabolelo to, čeho si všiml a tak mi začal rozmotávat obvaz.
"Říkal jsem, že to nic není!" ucukl jsem s rukou. Sotva jsem ji ale dostal od něj, spadl mi z ruky rozvázaný obvaz a šly vidět nepěkné zářezy žiletky.
"Co sis udělal?" zeptal se mě se zděšením. Co jsem si všiml, tak i tu ženskou to vyděsilo, do té doby se jen mlčky dívala a červenala se. Vzal jsem spadlý obvaz ze země a rychle si ho začal uvazovat zpátky.
"To tě nemusí zajímat, nic to není!" Trochu jsem na něj zvýšil hlas. Oba se na mě pořád jen vyděšeně dívali. Sakra, takhle zapůsobit jsem zase nechtěl.
"Promiň..." Trochu jsem se začervenal, otočil se a šel. Bylo mi v té situaci trapně a navíc jsem byl zase naštvaný a tak jsem se prostě musel vypařit.
"Moe-san!? Moe-san, probuďte se!..." Slyšel jsem najednou z povzdálí Matsuyův hlas. Ohlédl jsem se zpět a viděl jsem jen Matsuyu, jak dřepí vedle té ženské, která z mně neznámých důvodů leží na zemi. Rychle jsem se vrátil a nechápavě jsem se ho zeptal:
"Co se stalo?"
"Já... Já nevím, začervenala se, usmála se a poté omdlela.." Když jsem to slyšel, tak jsem se málem začal smát na celé kolo, ale udržel jsem se a jen si povzdechl, vzal ji do náruče a šel směrem k mému domu.
"Rei! Počkej, kam ji neseš?" utíkal za mnou Matsuya a nechápavě se na mě díval.
"Ke mně domů." odpověděl jsem rozhodně a šel stále stejným tempem.
"Počkej, spomal trochu... a co ta ruka?" Starostlivě se na mě díval.
"Už jsem několikrát říkal, že to nic není." chladně jsem odvětil a v dálce už jsem viděl můj dům.

Matsuyo Arata:
Vešli jsme do domu, už jsem zase tady, co? Rei položil Moe-san na gauč a řekl že zajde do obchodu pro něco. Ale ještě než vyšel ze dveří, řekl jsem potichu: "Promiň." on jen otočil hlavou a odešel, ani mi na to nic neřekl, musí být asi hodně naštvaný. Sedl jsem si na pohovku, která byla vedle gauče. Chvíli jsem se na Moe-san díval a při tom přemýšlel, co bych mohl udělat pro Reie, aby se na mě nezlobil. Určitě je na mě hodně naštvaný, prostě jeden den jsem se mu vecpal do života, nevím na co myslí. Vytáhl jsem z mojí tašky papír, tužku a začal psát dopis Rei: Rei, omlouvám se za to co jsem ti zatím udělal, musíš být naštvaný. Asi chceš abych ti zmizel ze života, že? Prostě jsem ti jednoho dne jen tak vlezl do života, omlouvám se. Rád bych se ti chtěl za to všechno nějak odvděčit, ale nevím jak. Poslední věc co po tobě budu chtít je, prosím postarej se o Moe-san než se vzbudí.. Díky a prosím zapoměň na mě. Arata. Dal jsem papír na stůl, oblékl se, rozloučil jsem se s Moe-san a odešel.
Cestou jsem jako na potvoru potkal skupinku rváčů, co mě už delší dobu znala. Ale bylo mi už jedno co se semnou stane, tak jsem prostě prošel kolem, oni se divili že jsem to udělal, je pravda že mě potom zmlátili, ale ne tak moc jako obvykle, protože jsem se vůbec nebránil a jim to přišlo strašně divné. Tak mě potom nechali. Já se jen zvednul a šel domů. Bylo mi do breku, stále totiž myslím na Reie. Zrovna teď si musím vzpomenout na to že on mi vlastně ještě neřekl jménem, no je pravda, že on chtěl abych mu říkal jménem, ale mě to nedocházelo že mi tak neříkal. A ještě mi nikdy neřekl že mě miluje, co když jsem si to myslel jenom já. Začal jsem dostávat neuvěřitelnou depku. Stál jsem před mými dveřmi a jenom na ně tak čuměl. Vytáhnul jsem klíče a vešel do domu. Věci jsem pohodil na zem a šel spát.
Ve škole jsem byl naposled před týdnem, jsem prostě celou dobu zavřený doma a nic nedělám, doufám že Rei už na mě zapomněl. Už mi ale začínalo docházet jídlo, takže jsem musel jít do obchodu, ještě jsem zkontroloval hodiny, kolik je, abych třeba někoho nepotkal, bylo deset odpolodne, to by měli být všichni ve škole nebo v práci. Takže jsem se oblékl, vzal nějaké peníze, tašku a šel cestou do obchodu.
Otevřel jsem dveře od obchodu a jako na potvoru právě u pokladny stál Rei. Proč se mi tohle děje! Už jsem ho nechtěl potkat. Rychle jsem se otočil a zdrhal domů, doufám že si mě nevšimnul. Ale budu mít před ním nějaký náskok. Radši jsem se ani nedíval dozadu, mohlo by mě to zpomalit a ještě bych viděl Reie a to nechci, nechci si připomenout ty chvíle co jsem sním byl, které jsem si užil.
Otevřel jsem dveře od mého domu a ještě než jsem je zavřel, tak jsem uslyšel jak na mě Rei volá. "Matsuyo, počkej!" Zamknul jsem dveře, opřel se o ně a sjel k zemi, jenom díky tomu, jak na mě zavolal, tak jsem si vzpomněl uplně na všechno a do očích se mi vhrnuly slzy.
"Matsuyo, otevři." začal Rei bušit do dveří, jsem rád že mám tak odolné dveře.
"Běž přič!" zařval jsem přes dveře jak jsem nejvíc mohl, asi ho to zarazilo, nachvilku přestal ale pak se ozvalo z druhé strany dveří:
"Co se stalo! Proč si najednou tak zmizel a nechal jenom po sobě jeden dopis!" Nechtěl jsem mu odpovídat, bylo pro mně bolestivé, jenom to že stojí a mluví na mně. Takže jsem se zvednul od dveří a šel do kuchyně. Ale nenapadlo mě že by mohl vykopnout dveře a já jsem jako na potvoru zakopl o oblečení, které jsem tam měl pohozené.
Zvedl jsem se a Rei stál ve dveřích a díval se mi do oči, to je poprvé co ho vidím takhle se tvářit předemnou,nedokážu ani určit jestli se zlobí nebo je šťastný. Začal se ke mně přibližovat, mě vyhrkli slzy a zařval jsem:
"Nepřibližuj se, prosím tě.. nech mě tak." začal jsem po něm házet co jsem měl kolem, při tom mi ješte vhrkly slzy do očí. Ale jelikož jsem byl na konci chodby, takže tu jedině bylo moje oblečení. Takže to bylo na prd. On ke mně stále šel, i když jsem na něho řval.

Yutaka Rei:
Proč tohle dělá? Nechápal jsem to. Ani jsem mu nechtěl nijak ublížit. Prostě jsem ho nemohl nechat tak. Došel jsem až k němu a i přes to, že se bránil a nechtěl, abych se k němu přibližoval, jsem ho obejmul. Zarazilo ho to, přestal brečet a uplně stuhnul.
"Proč jsi se mi neozval?" nemohl jsem ho ani pustit. On jen chvíli zaraženě stál jako kůl v plotě a když se konečně rozhodl něco říct přerušil jsem ho.
"J.já.."začal
"Chyběl jsi mi!" stiskl jsem ho pevněji a rozbulel se jako mimino.
"Nemám na tebe žádný kontakt a když jsi prostě jen tak zmizel... Strašně jsem se o tebe bál!" brečel jsem mu za zády a nemohl jsem přestat. Musel jsem u toho vypadat jak debil, ale v tu chvíli jsem to nějak neřešil. Byl jsem opravdu šťastný, že ho vidím. Chudák si o mně musel myslet, že jsem se zbláznil, ale v tu chvíli jsem své pocity už ovládat nedokázal. Prostě jsem tam jenom stál, objímal ho a brečel.
Připadalo mi to jako věčnost, co jsme tam tak stáli. Když jsem se uklidnil a přestal brečet Matsuya mě odvedl do docela malinkého pokoje. Přes jěho velikost byl ale pěkně útulný. Posadil jsem se na postel a Matsuya někam na chvíli odběhl. Vrátil se s papírovýma kapesníčkama. Mám vůbec komantovat jako to vypadalo? S vážným výrazem ve tváři jsem to odmítl a tak je šel vrátit tak, odkud je vzal. Sakra! Já jsem uplný kretén! Já si prostě nemůžu říct, že to není tak jak to vypadá! Mrskněte mě někdo lopatou po hlavě prosím, jinak se mého kretenismu do konce života nezbavím.
Když se Matsuya vrátil a posadil se na židli, trapná chvíle ticha mohla začít. Ani jeden z nás nevěděl co na to, co se před chvíli stalo říct a začít větou "Ahoj, jak se máš?" taky nebylo zrovna nejlepší, a tak jsme tam jen seděli a čuměli na sebe jak volové. Asi po pěti minutách Matsuya něco něco řekl a nezůstalo to na mě.
"P-Promiň.." sklopil provinile hlavu. Nejdřív jsem ani nevěděl proč se omlouvá a potom mi teprve až po chvíli došlo, že se musí cítit provinile za to, že jsem brečel.
"Nejsem naštvaný, já jen..." musel jsem s pravdou ven.
"...strašně jsem se o tebe bál. Bál jsem se, že jsi takový blb jako já."Sotva jsem to dořekl, nechápavě se na mě podíval. Pro vysvětlení jsem si vyhrnul rukáv tak, aby šly vidět malé, nezcela zahojené rány.
"Tohle jsi už jednou viděl, je to, co jsem měl v obvazu a nechtěl jsem ti říct proč."
"A proč si to měl v obvazu?" zeptal se nejistě.
"J-Já..." téměř naštvaný sám na sebe jsem se podíval na do země.
"...pořezal jsem se žiletkou." řekl jsem potichu, ale dost na hlas aby to mohl slyšet. Překvapeně a vyděšeně zároveň se na mě podíval.
"P-Pořezal? Žiletkou? Proč!?" Zaraženě se mě zeptal.
"Já ani nevím."zavrtěl jsem hlavou a rozvalil se na postel, ne které jsem seděl. Chvíli bylo ticho, když tu jsem si najednou vzpomněl na jednu docela důležitou věc.
"Hej, MAtsuyo.."
"Říkej mi prosím Arata." opravil mě. Vůbec mi nedošlo, že mu pořád říkám příjmením.
"Tak dobře, Arato, můžu ti něco říct?" podíval jsem se na něj.
"Jo, jasně můžeš." přikývl
"Zapomeň na to, že jsem brečel." promluvil jsem na něj ledovým hlasem a svým pohledem jsem se mu snažil vypálit díru do hlavy.

Matsuyo Arata:
Potichu jsem vstal ze židle a šel si vedle něho sednout na postel.
"Nezapomenu..." usmál jsem se na něho, už je to dlouho co jsem se na někoho takhle upřímě usmál. Tím pádem Rei zčervenal a podíval se stranou. Nějak se mi začali líbit ty jeho reakce, příde mi strašně roztomilý. Chvíli jsem se na něho díval a on se odmítal otočit.
"Zapomeň..." ještě než to stihnul doříct tak jsem ho obejmul. Takže to nestihnul ani doříct.
"No... Rei... Co kdyby.." začal jsem rudnout jak rajče, ale chtěl jsem to doříct za každou cenu.
"..Co kdyby..jsme..zašli někam..." nastalo hrobové ticho
"...na... rande." můj hlas prolomil ticho. řekl jsem to! Ale byl jsem celý rudý, Rei nic neříkal, nevěděl jsem jestli to bylo správné ale, něco mi říkalo že se mám zeptat. Rei jenom kývnul, ale stále odmítal mluvit. Lehnul si na mou postel a dal si ruce přes tvář, aby mu nešlo vidět do tváře.
"Tak... co třeba v neděli?...Není otevřené květinářství....takže mám celý den volno." řekl jsem a snažil se přestat červenat ale nešlo to, vsadím se že Rei byl na tom uplně stejně.
"Ale.. Musíš mi ale něco slíbit.." vysoukal ze sebe.
"...Co?" vůbec jsem netušil co z něho vyleze.
"..že půjdeš zítra do školy." řekl, sundal si ruce z obličeje a podíval se celý červený na mně, vypadal strašně roztomile. Jen jsem kývnul a usmíval se. Lehnul jsem si vedle něho. Což nečekal, taková směšná reakce to byla. Musel jsem se tomu ještě víc usmát.
Chvíli jsme jenom tak leželi vedle sebe a nic nedělali.
"Rei..." začínali se mi zavírat oči, začal jsem být strašně ospalý ale než jsem usnul, stihnul jsem to doříct.
"...Miluju tě."
Když jsem se probudil, tak Rei už vedle mě nebyl, ale byl tam papírek a v něm napsané: Promiň Arato, ale musel jsem jít domů. Kdybys něco potřeboval tak mi zavolej: xxx xxx xxx. Rei.
Usmál jsem se a uložil si číslo do mobilu, po dlouhé době tam mám jiné čislo než na matku a otce. Moc přátel jsem totiž neměl, teda skoro žádné až na jednu kámošku, která se musela jednu dobu odstěhovat, bohužel neměla mobil, protože její rodiče byli ohledně takovýchto věcí hodně přísní. Ani nevím kde zrovna bydlí, protože jsme si jednu dobu psali dopisy a měli informace o tom kde kdo bydlí, ale jak jsem se přestěhoval, tak mi přestala psát. Podíval jsem se z okna ven, byla tma.. To už je tolik hodin?! No co už.. Přece jsem teď spal né? No... je pravda že jsem přes ten týden moc nespal, takže to bude asi tím.
Přišel jsem do kuchyně s nápadem si udělat něco dobrého na jídlo, ale pak mi došlo že jsem přece nic nestihnul nakoupit. Takže jsem se hodlal vrátit zpátky s prázdným žaludkem, ale všimnul jsem si na stole tašky s jídlem, byl k němu i lísteček a na něm napsané:od Reie.
Usmál jsem se a pustil se do jídla. Pak jsem se naučil a šel spát.
I když jsem to čekal, tak mi stejně vadil ranní budík. Už jsem si odvyknul vstávat tak brzo a to jsem dneska vstanul ještě dřív, protože si chci stihnou udělat oběd.
Všechno jsem stíhal, takže jsem měl dost času na to abych se v klidu oblékl, vyšel jsem z domu a zamířil cestou do školy. Nějak v polovině cesty mi došlo, že jsem špatně zabočil...
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře

1 Maemi Maemi | Web | 2. března 2014 v 20:56 | Reagovat

OMG! O.o To aby jsme si pohly a rychle zase něco napsaly! No jo, ale když se nechce, tak je to horší, než když nemůžeš.. :'D

2 Rik-chan Rik-chan | E-mail | Web | 3. března 2014 v 10:24 | Reagovat

[1]: asi tak~ xD

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama