10. července 2014 v 21:19 | Rik-chan
Yoo, minna!
Mám tu pro vás první část povídky na přání pod jménem: Blue-eyed creature/Aoimoku no ikimono. Obojí znamená totéž. :'D ale kdyby někdo nevěděl.
Něco o povídce: Mayu je normální středoškolačka, taková přehlédnutelná. Má pár svých kamarádek a to jí stačí. Není nějak moc oblíbená a nedá se říct ani, že by nezapadala do kolektivu. Prostě středoškolačka jako každá jiná. Co se ale stane, když přede dveřmi najde zraněné a prochladlé kotě....
Tato povídka je pro: Aiko
žánr: neko, školní život
Ještě bych se chtěla zmínit, že si se trefila do černého. Já totiž mám docela hodně ráda neko ouška a ocásek.. prostě cute :333 OwO takže nevím jak budeš reagovat na to co jsem tam napsala :'DDDD OwO doufám, že se bude povídka líbit a pokud ne, tak se vážně omlouvám. QwQ
Zrovna jsme došli k brance od mého domu. "Tak zatím! V pondělí ve škole." zamávám kámošce, která mi oplatí mávnutím a jde dál. Otevřu branku, jdu po chodníčku cestou k dveřím od domu a začnu hrabat v tašce, po klíčích, protože je mi jasné že ani jeden z rodičů nebude doma. Jsou rozvedení, takže žiji s otcem a on bývá málo kdy doma. Když jo, tak jenom v noci.
Stojím u domu a nevěřím svým očím, před dveřmi leží zraněné černé kotě, třepe se zimou, když se snažím přiblížit, porozhlíží se kolem a snaží se dostat pryč, ale když se snaží zvednout, tak zase spadne, protože je hodně zraněné na pacičkách. V jeho modrých očích jde vidět strach a bolest.
"Neboj se." pomalu se začnu k němu přibližovat, ale on se snaží mě zastrašit svým syčením, ale nějak se mu to nedařilo, protože byl hodně vyčerpaný a vypadalo to, že za chvíli odpadne. Rychle ho vezmu do mikiny, kterou jsem měla kolem pasu, i přes škrábání a kousání do rukou, jsem odemkla dveře a rychle ho zahrabala do peřiny, i když jsem věděla, že bude peřina celá špinavá. Co nejrychleji jsem šla do kuchyně a prohrabala celou lékárničku, abych našla věci potřebné na aspoň trochu ošetření koťátka. S plnýma rukama obvazů a všemožných věcí na zlepšení zdraví i nálady, jsem došla do pokoje, kde bylo kotě. Docela špatně se mu dýchalo a vypadalo to tak, že co nejdřív usne, teda spíše už skoro spal, jenom se nutil k tomu aby neusnul. Vzala jsem dezinfekci, obvazy a pomalu jsem začala obvazovat větší rány. Kotě bylo hodně zmatené, nechápalo co dělám a vždy trochu zasyčelo, když jsem ránu postříkala dezinfekcí. Jak bylo vše hotovo, pomalu jsem ho začala hladit.
"Všechno bude v pořádku." Letmo jsem se usmála, když se na mě podíval. Vypadal už docela v pohodě, ale v jeho očích šlo vidět, že se stále hodně bojí.
Zbytek dne jsem zůstala v jeho blízkosti, donesla jsem mu jídlo a pití. Ale kotě stále spalo, takže nic nesnědlo. Dříve, když u s námi bydlela mamka, tak jsme měli kočku, takže nějaké granule zbyly, když odešla tak si mamka vzala kočku sebou. Myslím že se jmenovala Miko. Mamka s Taťkou mě nechali vybrat jméno. Takže si to jakž takž pamatuji. Seděla jsem u postele a pozorovala spící kotě a nějak se mi podařilo usnout.
Vzbudili mě paprsky svítící z okna na mě. Je sobota, takže nemusím se nemusím stresovat kolik je hodin.
"Awww~" protáhla jsem se a došlo mi, že nejsem na posteli, takže jsem se postavila a chtěla vlézt do postele, protože se mi chtělo docela dost ještě spát.
"C..Co……." když jsem se zvedla, nějak mi začalo docházet, že je v posteli kotě.. Ale toto.. Neviděla jsem kotě.. ale ležel tam menšího vzrůstu, s černými krátkými vlasy kluk, smotaný do klubíčka, jediné co ho zakrývalo byly obvazy, které na něm ležely. A měl kočičí uši a ocas. Nějak jsem nemohla uvěřit svým očím. Na mojí posteli ležel nahý kluk, který měl kočičí uši a ocas. Chtěla jsem se co nejdřív vytratit a prostě si myslet, že toto je sen a já se za chvilku probudím. Kluk se pohnul, pootevřel oči a já jsem se přestala hýbat a jenom jsem se dívala na něho. Dívala jsem se mu do jeho modře zabarvených kukadel, které se snažily dívat někam jinam než do mých očí, šlo vidět, že se hodně bojí. Když jsem se na něho delší dobu dívala, napadlo mě: Ty oči znám! Jsou uplně stejné jako toho kotěte.. Ale to přece není pravda, aby se něco takového stalo. Přece to není možné.
"Eto…" kluk ztuhnul. "Kdo jsi?" zeptala jsem se opatrně. Kluk se na mě nechápavě podíval a když se podíval na sebe, nechápavě se podíval na mě, na sebe a ještě jednou na mě. Otevřel pusu jako kdyby chtěl něco říct, ale z jeho pusy vyšel slabounký tón, který jsem nějak moc neslyšela. Začal se pozorovat a snažil se být stále vůči mě ostražitý. Všimla jsem si, že některé obvazy ho škrtí, přišla jsem k němu, on zareagoval, že se odsunul víc na stranu, aby byl ode mě co nejdál. Stejně jsem šla za ním a povolila některé obvazy, i když se bránil. Nějak mi došlo, že je stále nahý. Zrudla jsem a rychle jsem se od něj co nejdál vzdálila a zamířila do skříně, pro nějaké volné tričko a kalhoty. Něco jsem vyhrabala, a hodila to k němu.
"…. Obleč si to..." celá rudá jsem se na něho podívala. Vypadal velice zmateně.
"...Prosím…" snažila jsem se usmát, ale moje rudnutí převládlo, já se rychle podívala do země a dívala se někam jinam než na něho. Uslyšela jsem hlasité bouchnutí. Podívala jsem se na něho a on se uplně zamotal do toho oblečení a spadnul na zem. Trochu jsem se zasmála, protože to vypadalo hodně směšně a šla jsem mu pomoct. Stále nechtěl abych se k němu nějak přibližovala. I přes své rudnutí, jsem mu pomohla dát kalhoty a tričko. Když konečně mu došlo, že to oblečení není nepřátel a nesnaží mu něco udělat, sedla jsem si naproti němu a dívala se na něho. Když vycítil můj pohled a koutkem oka se na mě podíval, ale potom zarazil pohled do země.
"Máš hlad?" zeptala jsem se. On jenom zavrtěl hlavou, ale než jsem stihla něco říct, tak jsem uslyšela hlasité kručení. Usmála jsem se.
"Řekla bych že máš." Zčervenal a odmítal se na mě podívat.
"A pochybuji, že tohle jíst nebudeš." Ukázala jsem na misku s granulemi. V jeho tváři šel vidět náznak toho, že mu to asi chutnat nebude. Zvedla jsem se a usmála jsem se na něho.
"Zajdu udělat něco na jídlo a hned se vrátím." Mířila jsem ke dveřím, ale něco mě chytlo za rukáv. Stál přede mnou ten kluk, byl o tak o deset centimetrů nižší, díval se do země s trochu načervenalými tvářičkami a vypadal, jako kdyby nechtěl abych odešla.
"Pokud jsem to pochopila dobře, chceš jít se mnou?" zeptala jsem se a dívala se s úsměvem na něho. On kývnul a odmítal se pustit mého rukávu, natož to se podívat na mě.
"hlavně nespadni." řeknu mu, protože jak jsem ve spěchu hledala, nějaké kalhoty, tak jsem mu hodila, první co mi přišli pod ruku a byly to zrovna ty které jsou i mě hodně dlouhé, že si šlapu na nohavice. On zase jenom kývnul a držel se mého rukávu.
Došli jsme do kuchyně, kde jsem ho přesvědčila, že budu jenom metr od něho a nevzdálím dál. Při vaření jsem myslela na to, že by mě, asi nikdy nenapadlo, že budu v kuchyni s klukem, co je asi kočka, nebo, spíš má kočičí uši a ocas. A vypadá to na to, že je to pravé. Málem se mi vykýpala voda z hrnce, zapomněla jsem totiž ztlumit sporák. Chvíli jsem počkala, scedila jsem těstoviny, trochu je propláchla a rozdělila do dvou talířků. Dlouho jsem nerozdělovala jídlo mezi více lidmi, vždycky jsem jedla sama.
"Tady to máš." Podala jsem mu talířek, kývnul, chvíli jsem pozorovala jak to bude jíst, protože jsem mu dala na výběr vidličku nebo lžíci. Tak trochu nechápal, jak se s tím jí, takže byla trochu sranda jak s tím zápolil. Když už vážně nevěděl a chtěl to začít jíst rukama nebo nevím čím, tak jsem si sedla vedle něho a názorně mu ukázala jak jíst. Je jak malé dítě, co se všechno učí. Šlo vidět, jak se hodně soustředil, aby kopíroval moje pohyby. Když jsme dojedli, vzala jsem nádobí a chtěla ho jít umýt, ale hned jak jsem se zvedla, zase mě něco chytlo za tričko.
"Neboj se." Podívala jsem se na něho s letmým úsměvem, jdu jenom umýt nádobí. Stejně se mě odmítal pustit, takže jsem vzala nádobí a šla jsem k umyvadlu. On šel poslušně za mnou a odmítal se mě pustit. Pustila jsem vodu, on se leknul a schoval se za moje záda. Trochu jsem se zasmála a pak řekla:
"Vody se bát nemusíš. Ta ti nic neudělá." Jen se trochu podíval co to z kohoutku teče a schoval se znovu za moje záda. Domyla jsem nádobí, uklidila ho a přemýšlela jsem co bych měla udělat teď. Moje nynější situace je taková, že za mými zády je kluk, který má kočičí uši a ocásek + nechce se ode mě vzdálit víc jak metr. Pak mi blýsklo hlavou.
"Máš vůbec nějaké jméno?" otočila jsem se abych na něho viděla. On zavrtěl hlavou a díval se do země, jako kdyby čekal na nějakou popravu.
"Hm~… Tak co třeba…" hledala jsem nějaké jméno které by se k němu hodilo.
"…Kuro?" nic mě v tu chvíli nenapadlo a příjde mi, že toto docela na něho sedí. Mu se rozzářily oči a kývnul.
"…..Kuro." řekl to tak potichu, že to skoro nešlo slyšet, alepoprvé jsem ho slyšela něco říct, nevěřila jsem vlastním očím, že něco řeknul a ještě u toho se usmíval, když řekl své nové jméno.
"Málem bych se nepředstavila. Jsem Mayu, ráda tě poznávám." Z široka jsem se usmála. On po mě zopakoval mé jméno.
"…Mayu." Potichu vyslovil mé jméno, svým sladkým hláskem mi ani nedošlo, že je to mé jméno. Chvíi ještě mé jméno opakoval a při tom se i někdy usmál. Chtěla jsem ho zarazit, ale vypadal při tom tak šťastně, tak jsem ho nechala dokud ho to neomrzí.
Den rychle uběhnul, já si dělala úkoly do školy a Kuro vedle mě ležel na gauči a spal. Jeho rány docela rychle léčily. Pak tu ale byl jeden problém. Škola. Nevím jestli mu mám říct o tom, že budu půlku dne pryč. Už teďka jak jsem si před chvilkou šla na pití, tak to zaregistroval a ptal se kam jdu. Teda spíše přišel za mnou a nějak se snažil zeptat. Stále se mi moc nedívá do obličeje, pořád se dívá do země nebo někam jinam, když narazí na mě, rychle odtrhe obličejem a podívá se tak trochu provinile do země. Teda spíš mi to tak připadá.
"Páni! To už je tolik hodin." Podívala jsem se na mobil, kde mi právě přišla sms od kamarádky. Psala mi, že by se ráda zítra zastavila jestli nemám čas. První jsem chtěla napsat, že může, stejně budu mít nic na práci. To jsem ale rychle zahodila, protože vedle mě leží Kuro a nevím jak bych jí to vysvětlila. Takže jsem jí zdvořile odmítla, že mám moc věcí na práci. Při tom jak jsem nahlas teď řekla ty dvě věty, jsem vzbudila Kura. Sednul si vedle mě a mnul si oči.
"Promiň Kuro. Zapomněla jsem, že spíš." Sklidila jsem si věci co jsem měla na stole.
"Asi bych měla jít spát." Zívnu si.
"Už je totiž docela pozdě." Kuro se na mě jenom tak dívá a já přemýšlím, kde by on mohl spát. Do jedné postele se asi nevejdeme a ještě by to vážně bylo divné. Šla jsem do pokoje a Kuro šel samozřejmě za mnou.
Rozhlížela jsem se po pokoji a přemýšlela jak budeme spát. Vytáhla jsem madraci a přisunula ji k posteli, dala jsem na ni polštář a peřinu.
"Nevadí, když budeš spát na madraci, že ne?" zeptala jsem se.
"Protože v posteli není místo na dva." Kuro jenom zatřepal hlavou, že mu to nevadí.
"Kuro… otoč se a nedívej se." Řeknu a trochu se začervenám. Kure se nechápavě na mě podívá. "Jenom se chci přesléct." Kuro kývne a otočí se. Rychle se převléknu, poklepu na Kurovo rameno, že se může už otočit a zalezu do postele. Kuro si vleze na madraci, přikryje se a skoro v mžiku usne. Zhasnu a taky pomalu začnu usínat.
Ta povídka je skvělá! :3 Nevíš kde bych mohla sehnat něco typu Kuro a vzít si to domů?