28. července 2014 v 19:05 | Rik-chan
Yoo minna!
Mám tu druhou část (z nevím kolikati ještě) Blue-eyed creature/Aoimoku no ikimono. Čekala jsem, že toto asi bude druhá a poslední část.. ale jaksi nebude. Nechci aby části byly moc dlouhé. Abych se přiznala, vůbec nevím co napíšu dál. Proto tento díl skončil právě tak jak se dočtete. Musím vymyslet totiž co se stane dál a nechci vás nechat čekat, nějak moc dlouho, když mám možnost vydat další část. Vážně se divím, že se vám ta první část tak líbila :33. Tak jsem se rozhodla (stejně nemám moc co dělat) napsat další část. Doufám že i tato část se vám bude stejně líbit.
Poslední odstavec z min. dílu: "Kuro… otoč se a nedívej se." Řeknu a trochu se začervenám. Kuro se nechápavě na mě podívá. "Jenom se chci přesléct." Kuro kývne a otočí se. Rychle se převléknu, poklepu na Kurovo rameno, že se může už otočit a zalezu do postele. Kuro si vleze na madraci, přikryje se a skoro v mžiku usne. Zhasnu a taky pomalu začnu usínat.
Povídka pro: Aiko
Když jsem se ráno vzbudila, chvíli jsem přemýšlela, jestli to co se stalo včera byl jenom sen. Chvíli jsem se jenom tak převalovala na posteli, nechtělo se mi ještě vstávat a nedocházelo mi, že se celou tu dobu někdo na mě dívá. Jak už jsem měla otevřené oči a převalila se zády ke zdi, moje oči se střetly s krásně modrýma očima. Došlo mi, že jaksi ten včerejšek nebyl sen. Odkryla jsem peřinu, sedla si a natáhla se na mobil. Kuro mě celou tu dobu sledoval, musela jsem vypadat vážně směšně, přes celou postel jsem se natahovala pro mobil, mívám ho u postele, ale jelikož je víkend, tak nemám budík, takže se podívám na hodiny vždy až teprve vylezu z postele. Můj mobil byl na dosah, jenže zbývalo pár centimetrů než jsem se ho dotkla a vzala, natahovala jsem se tak silně až jsem spadla z postele, hned vedle Kury.
"Mohl jsi mi aspoň pomoct." Řekla jsem nabručeně, ale ze srandy. On se na mě jenom nechápavě díval, jako 'co se to děje?' a takovéhle podobné věci. Stoupla jsem si a podívala se konečně na to kolik může být hodin. Bylo něco kolem desáté. Moje obvyklé stávání. Došla jsem ke své skříni a snažila se najít nějaké oblečení na dnešek pro mě a Kuru.
"Kuro, budeme muset zítra jít něco na koupit za oblečení pro tebe." Oznámila jsem a hrabala ve skříni po nějakém oblečení, co nevypadalo jako holčičí. Kuro ke mně přicupital a díval se na mě. Mezi tím, jsem vyhrabala nějaké oblečení pro mě. Konečně jsem to našla. Staré oblečení po bráchovi. Jsem ráda, že jsem si ho nechala. Brácha totiž s námi už nežije, je plnoletý a hned po osmnáctých narozeninách někam zmizel. Rodiče si taky šli po svých, takže žiji sama v našem starém domě. Bude možná problém, že mu to asi bude velké. Vzala jsem kalhoty po bratrovi a přemýšlela, jak to Kurovi padne. Když už jsem našla správnou velikost, tak jsem oblečení podala Kurovi.
"Tohle to si obleč… Já se půjdu obléct do koupelny, ok?" Když jsem se zvedala, chytnul mě za rukáv od pyžama a nechtěl se zase pustit, jako kdyby se bál, že když odejdu tak už se nevrátím.
"Kuro…" zacuchala jsem mu vlasy. " Neboj se… Budu jenom o místnost dál a hned jak se převléknu, příjdu. Platí?" I když nejistě, tak Kuro po chvilce se pustil mého rukávu. Odešla jsem z pokoje a zamířila do koupelny se převléknout.
Po převléknutí, jsem zamířila zpět do pokoje. Otevřela jsem dveře a všimla jsem si, že Kuro stále zápasí s tričkem.
"Chceš pomoct?" Jak uslyšel můj hlas, rozzářily se mu očka, podíval se na mě a chvíli si mě prohlížel, jestli jsem to vážně já. Když už se ujistil, že jsem to vážně já, snažil se co nejrychleji si obléct to tričko. Já se jenom usmála a šla k němu. Vzala jsem mu tričko a řekla mu ať zvedne ruce. Poslušně poslechl a čekal co bude dál. Vzala jsem tričko a oblékla mu ho. Nabručeně se na mě podíval, jako kdyby říkal 'Já s tím zápasím celou dobu a ty to máš hned'. Když jsem chtěla něco říct, ozvalo se jeho a v zápětí moje kručení v břichu. Zasmála jsem se tomu, Kuro se trochu červenal.
Když jsme byli v kuchyni, tak jsem hledala něco k jídlu. V pátek chodím vždycky do obchodu, abych si nakoupila jídlo na týden, dostávám totiž peníze od rodičů, které tak tak vystačí na ten týden. Jelikož jsem v pátek usnula doma, nemám moc toho na jídlo.
"Promiň, Kuro, ale dneska asi budeme o lupínkách, chlebu, mléka a nějakého toho pití. To se tady někde taky najde." Trochu jsem se usmála, přece to není taková tragédie, však jak zítra půjdeme do obchodu na Kurovo oblečení, tak se stavíme i v nějakém marketu. Vytáhla jsem z lednice mléko a ze skřínky kukuřičné lupínky. Kuro mě stále sledoval a hypnotizoval mléko, protože měl určitě velký hlad. Když jsem skončila s přípravou, poslala jsem Kuru si sednout. Sedla jsem si k němu a podala mu misku s lupínky. Ze včerejška už uměl zacházet s příborem, tak jsem ho nechala, ať si poradí sám. Docela mu šlo držet lžíci, jenže lupínky ho neposlouchali. Nedalo mi to a já se musela začít smát.
"Mayu~~" poprvé trochu zvýšil hlas, má ho vážně krásný, bylo by pěkné kdyby uměl mluvit. Když mi došlo, že vyslovil moje jméno, trochu jsem se začervenala, přiblble jsem se usmála a ukázala mu jak nabírat lupínky, tak aby mu z té lžíce nespadli. Jak jsem dojedla, sledovala jsem ho jak dojí, protože se mi nechtělo jít k umyvadlu dvakrát, abych musela umívat nádobí. Všimla jsem si, že když si ho prohlížím, je strašně nervózní a odmítá oční kontakt. Musela jsem se nad tím pousmát. Nikdy jsem nepotkala někoho takového, aspoň nebude v tomto domě smutno. Jak dojedl, vzala jsem jeho misku a zeptala se, jestli mu chutnalo, šťastně přikývl.
"Tak mě tak napadá, Kuro…" tohle to se vážně blbě říká, když je v podobě člověka a není to kotě. "…měl si nějakého páníčka, než jsi se objevil před mým domem?" neviděla jsem mu do obličeje, protože jsem zrovna umývala nádobí. Kuro mezitím seděl na židli, teda myslím. Uslyšela jsem veliké bouchnutí, rychle jsem se otočila a viděla Kuru jak je na zemi.
"Kuro!" rychle jsem k němu přiběhla všimla jsem si, že se třese, ale když jsem se ho chtěla dotknout, začal se třást ještě víc a v jeho pohledu, který směřoval na mě, šel vidět ten strach, který tam byl i v pátek, když jsem ho našla.
"Jsi…v pořádku?" sama jsem si tím nebyla jistá, jestli je v pořádku, ale vypadal hodně vystrašeně a to jsem se ho jenom zeptala jestli měl nějakého páníčka. No… ale možná je to trochu blbé, našla jsem ho totiž docela hodně zraněného. Možná mu to udělal jeho předešlý páníček. Předešlý? To už si ho přivlastňuji? Stále lepší, než ho poslat zpátky k té zrůdě co mu udělala ty rány. Přiblížila jsem se ke Kurovi a než jsem stihla něco říct, ohnal se po mě. Stihla jsem uhnout, ale i tak jsem měla menší škrábanec někde na krku, cítila jsem totiž menší štiplavou bolest.
"omlouvám se…" slyšela jsem Kuru, který byl tak metr ode mě, z očí mu tekli slzy, když se díval na mě a všiml si škrábance. Zase jsem se k němu přiblížila a z jeho úst mu vypadlo, co bych od něho nikdy nečekala.
"…prosím, neubližujte mi…" nedokázala jsem věřit svým uším. Já a někomu takovému ublížit, se pomátnul?! No, v tomto stavu se ani nedivím. Šlo vidět, jak si kryje hlavu, jako kdyby čekal, že ho chci udeřit. Přisunula jsem se k němu a objala ho.
"To já bych se měla omluvit, za to, že jsem se zeptala na takovou věc." On ztuhnul, začal brečet jak malý a pak mě taky objal.
"Ale jak jsem to měla vědět, když nemluvíš." Řekla jsem tak trochu nabručeně. Když jsem chtěla Kuru odtáhnout, abych se podívala jak na tom je, nechtěl mě pustit, stále mě objímal a já jsem s tím nemohla nic udělat. Kdybych zapojila sílu, asi bych možná ho odtáhla, ale radši to zkoušet nebudu.
Když se konečně Kuro uklidnil, odtáhnul se a chtěl něco říct. Bohužel ho vyrušil někdo, kdo právě zazvonil. Kruci! Konečně bych slyšela jak říká Kuro něco normálního.
"..Pche…" řekla jsem si pro sebe a zvedla se. Když už jsem chtěla otevřít, došlo mi, že je za mnou Kuro. Nějak jsem si zvykám, že má ouška a ocásek, ale co ten člověk co stojí za dveřmi a čeká až otevřu.
"Kuro, mám na tebe menší prosbu." Nechápavě se na mě podíval a já jsem ho zavedla do pokoje. Když jsem chtěla ale odejít, chytnul mě za rukáv a zeptal se:
"Kam jdeš?" konečně něco promluvil, ale když jsem mu to chtěla vysvětlit, znovu zazvonil zvonek, teď i ťukání na dveře. Teda spíše bouchání.
"Mayu! Já vím, že tam jsi! Slyšela jsem tě jak jsi procházela!" ozvalo se za dveřmi.
"Kuro, neboj, jenom tady chvilku počkej, hned se vrátím. Jenom musím jít otevřít ty dveře a požádat o odchod toho člověka." Kuro nejistě kývnul, já odešla a zavřela do pokoje dveře. Věděla jsem kdo to bude.
Otevřela jsem dveře a koho to nečekám. Můj milý kamarád, teda spíš byl to kamarád. Nedávno jsme se docela hodně pohádali a to kvuli němu. Vážně solidně mě ztrapnil před celou třídou a mu to došlo až jak se všichni začali smát. To potom ten den byl vážně hnusný, protože se to rozšířilo po celé škole a všichni si ze mě dělali srandu, teď už to tak hrozné není, ale stále se sním odmítám bavit. I když se mi už hodněkrát omluvil, nechávám ho trpět. Aby si zažil aspoň něco podobného, tomu co se stalo mě. Vsadím se, že to stejně hraje a když je sám, tak se tomu jenom směje. Jenom čeká, jak mu odpustím a on mě zase ztrapní.
"Co tu chceš?" řekla jsem a vypalovala mu do hlavy pohledem díru. Nesnáším jak je vysoký, jako kdyby se na mě díval z patra. Je totiž tak o čtyři hlavy vyšší jak já.
"Jsem tu z pár důvodů. První je ten, že se chci zeptat jestli se se mnou nechceš už konečně bavit…" ani nestihl doříct co chtěl a já odmítla.
"NE děkuji." Ledově jsem řekla a chtěla zabouchnout dveře, vážně se mi nechce trčet tady s tím blbcem a ještě chudák Kuro, ale asi si bude muset zvyknout. Vážně nevím, jak bych to vyřešila, kdyby chtěl jít se mnou do školy. Jenže jak jsem už dveře měla skoro zavřené, tak ten blbec dal nohu mezi trám, takže to schytala docela dost jeho noha.
"Au~.. Ještě jsem nedomluvil." Byl silnější jak já, takže násilím otevřel dveře. Než jsem ale stihla něco říct pokračoval.
"Nech mě to domluvit, jasný?" trošku chladnějším tónem řekl, někdy byl vážně strašidelný a to jsem považována za někoho, kdo se k němu přiblíží, i když je naštvaný a to bývá hodně málokrát. Jen jsem kývla, protože vím, že když bych teďka zabouchla dveře, měla jsem možnost, tak by ty dveře vykopnul. Chudák Kuro, co by si pomyslel, by i možná vyšel z pokoje a já bych musela Rinovi vysvětlovat, proč mám v domě takové stvoření.
"Takže.. Budu pokračovat. Za druhé…."ještě než to stihnul říct, ozvalo se bouchnutí a pak otevření dveří do mého pokoje.
"Kuro!" uplně jsem ignorovala Rina a rychle běžela do mého pokoje. Když jsem došla do pokoje, tak Kuro byl ve skříni a držel můj zvonící mobil. Nejdřív jsem se na něho nechápavě dívala a pak mi došlo, že asi nic takového neviděl a když ano, tak asi né, když mi někdo volá. Pak mi ale došlo, že Rin jde do mého pokoje. Rychle jsem zavřela a zamkla. Vzala jsem Kurovi zvonící mobil, volala mi zrovna kamarádka, co mi včera posílala sms. Utnula jsem jí to, později jí to vysvětlím.
"Kuro, prosím tě, schovej se tady do skříně a nevylézej." Pohladila jsem ho po hlavě a trochu mu rozcuchala vlásky.
"Mayu! Co se tady děje?!" Než Kuro stihnul něco říct, uslyšeli jsme Rina bouchajcího na dveře.
"Prosím… Potom ti to vysvětlím.. ok?" řekla jsem potichu Kurovi a on, i když nerad kývnul. Tak tak jsem stihla zavřít skříňové dveře, než Rin vyrazil dveře od mého pokoje. Stihla jsem se i od skříně vzdálit, sednout si na postel a dívat se překvapeně na Rina, který mi zrovna vykopnul dveře.
"Co si myslíš, že jakože děláš!" Vyjela jsem po něm. Nenechám si líbit, že mi vleze do baráku a ještě k tomu mi vykopne dveře.
"To by jsi měla spíše říct ty." Přišel ke mně a podíval se mi do očí. "Kdo je KURO?!" zeptal se vážně naštvaným hlasem, který jsem hodně dlouho neslyšela, naposledy to bylo, když si na jeho sestru někdo zasednul, tak ho takovýmhle hlasem vyháněl ať jí nechá být.
"Rine.. Uklidni se…" Snažila jsem se ho zklidnit, vážně je mi teď Kury líto. Neví co se tady děje a plus k tomu, tady někdo je naštvaný jenom kvuli tomu, že je tady. Nejradši bych Rina vyhodila a uklidnila Kuru, ale jaksi teď to nebude možné, Rin vypadá, že to tu převrátí vzhůru nohama, když mu neřeknu co se tady děje. Nemá strašně rád, když jde něco mimo něho.
Doufám že se díl líbil :33 a jestli chcete, můžete dávat návrhy co se stane příště.
Jé~ Úžasý díl :3
Ten Kuro je fakticky hrozně roztomilý~ Kéž bych ho potkala