
Kokoro - 10. část
16. července 2014 v 16:31 | Rik-chanYoo, minna!
Po dlouhém krutém čekání (ani nevím jestli vůbec tuto povídku někdo ještě čte xD) je tu další část Kokoro, kterou píšeme s Maemi-chan.
Důvod proč tak dlouho nevyšel je prostý. Byla jsem prostě moc zdechlá něco vymýšlet :'D. Ale snažím se~ Nějak ale jsem jaksi trochu byla zdechlá něco napsat. OwO doufám, že tuto povídku ještě někdo čte.. pokud ne :'D co už bude stejně tady stále vycházet :33

Autor: Rikka (Matsuyo Arata) & Maemi (Yutaka Rei)
Poslední odstavec z min. dílu: I když jsem to čekal, tak mi stejně vadil ranní budík. Už jsem si odvyknul vstávat tak brzo a to jsem dneska vstanul ještě dřív, protože si chci stihnou udělat oběd.
Všechno jsem stíhal, takže jsem měl dost času na to abych se v klidu oblékl, vyšel jsem z domu a zamířil cestou do školy. Nějak v polovině cesty mi došlo, že jsem špatně zabočil...
Yutaka Rei:
Vydal jsem se cestou do školy. Pane bože, jak já ji nesnáším. Ráno se sesralo snad všechno co se dalo. Skoro jsem zaspal, ve spěchu jsem se rozmlátil na schodech, připálil si snídani a vydýmil si byt a při obouvání jsem ještě zjistil, že mám trhlé kalhoty a musel jsem si je jít převléct. Proč ne? Tak teda s radostí do školy. I když mi bylo jasné, že s takovou asi těžko stihnu přijít včas, tak jsem se rozhodně nesnažil nějak zrychlit tempo.Prostě jsem si jen tak šel vycházkovou chůzí a přemýšlel nad kravinama.Samozřejmě jsem ještě jak na pytel musel jít tou ulicí. Ano, myslím přesně tu ulici, které je radno se vyhýbat. Ne, že by mi dělala problém přesila ostatních. Spíš mě akorát zdržovalo to, jak se mi všichni chtěli odplatit z "minula" a já si ani nepamatoval jejich tvář. S párem idiotů, kteří nedokázali pochopit, že když mě nedokázali přemoct minule, tak to nedokážou ani teď jsem se popral, čímž se mi tak trochu podařilo natrhnout pro změnu triko. Neboli nějací dementi si mysleli, že když na mě pujdou s nožem, tak to bude jednodušší. No, ani bych neřekl, akorát si budu muset koupit novou košili.
Po asi počítám deseti minutách mě konečně všichni šmejdi nechali na pokoji a mohl jsem jít. Podíval jsem se na hodiny a když jsem viděl, že už před nějakou dobou zazvonilo, tak jsem začal přemýšlet, jestli to zrovna neotočím a neudělám si den volna, ale ne. Bylo by blbé, kdyby Arata šel do školy a já si v klídku zůstal doma. Takže mi nezbývá, než na to ohavné místo jménem škola jít. Jak mně se tam nechce!
Najednou jsem uslyšel, jak někdo někde kucká a popadá dech a nejspíš asi nebyl sám. Nesnáším tu moji ochotu. Já prostě nemůžu jít a nestarat se o to. Já musím jak debil se tam jít podívat. Došel jsem tam a uviděl bandu chlapů jak mlátí.... Aratu!? Co ten tady zase sakra dělá! Chvíli jsem se na něj musel dívat jak na debila protože za tohle si mohl opravdu sám, ale netrvalo dlouho a moji pozornost upoutal jeden maník. Musím říct, že jsem na něj už párkrát narazil a taky jsme se párkrát poprali. Abych řekl pravdu, tak není zrovna slabý a je jediný, kterého se celkem bojím i já. Když připočítám i to, že je tam s dalšíma třema, tak myslím, že budu rád, pokud zůstanu naživu. Rozhodně nemám v plánu tam jen tak bezhlavě vběhnout. To by opravdu byla sebevražda. Sakra! Co mám dělat!? No, jak to tak vypadalo, tak jsem nemusel přemýšlet moc dlouho.
"Hej! Támhle někdo je! Viděl to!.." ozval se jeden z chlapů. No do prdele. Tak teď by mi mohlo jít opravdu o krk! Všichni se najednou rozběhli ke mně a já jen uvžoval, koho sejmout první, abych potom mohl být s tím maníkem jeden na jednoho. Poštěstilo se mi, ti tři doběhli dřív než on a než stihli cokoli říct, tak leželi na zemi. Paráda! Co víc si přát!? Snad jen to, ať nade mnou ten maník nezíská převahu a nezabije mě.
Po malé chvíli doběhl i on.
"Zase ty?" Povzdechl si s malým úsměvem. Jen jsem kývl bez jakéhokoli posunku a čekal, co se bude dít. Ani z daleka jsem neměl v plánu se proti němu s řevem rozběhnout, nebo tak něco. Bylo by to plýtvání silami a navíc je výhodnější počkat a vidět, jak se chová nepřítel. On ale taky nevypadal, že by měl úmysl bojovat. Jen ke mně přišel, chytl mě pod límec a vytáhl mě trochu výš.
"Jestli někomu řekneš, ty hajzle, co si viděl, tak si tě podám!" Tak, teď mě naštval. Ne, ani tím, že by mi vyhrožoval, nebo dělal ze sebe nadřazeného tím, že mně drží pod límcem, ale nikdo a to opravdu nikdo mě nebude nazývat hajzlem! Naštvaně jsem mu zavrčel do obličeje a bylo vše rozhodnuto. Jak malé děti jsme se pustili proti sobě. Jediný rozdíl byl snad jen v tom, že ty rány pěstí byly o něco tvrdší, než u malých dětí.Chvíli jsem měl převahu já, což bylo pozitivní, ale netrvalo dlouho a obrátilo se to. Toho jsem se bál. Opravdu nebyl zrovna slabý. V jedné chvíli jsem si dokonce myslel, že mi zlomí ruku a to věřte nebo ne, ale mám opravdu pevné kosti. Nakonec se však štěstí obrátilo na mou stranu a vrazil jsem mu poslední úder. Fakt jsem nedokázal uvěřit, že jsem to dal! To že jsem sám mlel z posledního bylo už vedlejší. Důležité je, že jsem naživu a on doufám taky.
Chvíli jsem seděl někde u zdi a vydýchával to. Po chvilce jsem se začal prohlížet a odhadovat škody na mém oblečení a pak mi teprve došlo, že někde v rohu je pořád Arata.
"Hej! Jsi v pohodě!?" zeptal jsem se a trochu se i začal bát, protože rány od toho týpka jsou fakt tvrdé a Arata je prostě... jak to říct... moc toho nevydrží. Po chvíli se však posadil a vypadal, že má akorát pár modřin.
"J-jo, jsem v pořádku. Ale co ty!?" s hrůzou se na mne podíval. Nad tím jsem se musel pousmát.
"Pohoda. Nic mi není."
"Opravdu?" zeptal se nejistě.
"Opravdu."
Po nějaké době jsme se zvedli a vydali se směrem do školy. Když jsme tam došli, Arata se šel ještě trochu upravit na toalety, zatím co já jsem si to suverénně nakráčel do třídy se slovy:
"Omlouvám se, při cestě do školy jsem měl menší komplikace." No povězte, ten pohled na mě v roztrhaných hadrách, s modřinami a rozcuchanými vlasami musel být k nezaplacení. Ještě jsem se dokonce na tu učitelku, co tam zrovna učila usmál. Zůstala na mě hledět jak omámená. (Oh yeah! I am sexy and I know it!) Nevěděla co má říct. po chvilce se však vzpamatovala a poslala mně sednout si na své místo. Rozešel jsem se směrem k mému místu, když tu se mi najednou zamotala hlava a víc si z toho nějak nepamatuju.
Matsuyo Arata:
Fakt jsem rád, že jsem si dneska do tašky narval náhradní oblečení. Nějak mě napadlo, že bych si ho měl radši vzít, kdyby se stalo něco podobného tomuto. Rychle jsem na sebe nasoukal náhradní oblečení, hlavně aby tady někdo nevešel a nedivil se proč se přeslékám. To by byl trapas. Ještě jsem se upravil aby to na pohled vypadalo, jako kdyby se mi nic nestalo. Schoval jsem si špinavé a trochu natrhlé oblečení do tašky a vyšel z toalet. Pomalu jsem kráčel k naší třídě, protože by bylo moc divné, kdybych tam došel v zápětí po Reiovi.
Když jsem byl kousek od naší třídy, viděl jsem jak ze dveří vylezli tři lidé. Učitelka s nějakým klukem táhli... Reie? Co se mu stalo?! To tam omdlel? Vždyť ale říkal, že je v pořádku, že mu nic není. Stál jsem tam jak kůl v plotě a nedokázal se hnout. Učitelka si mě všimla a zařvala po mě.
"Co tam děláš?! Běž rychle zpátky do třídy!" asi jí nedošlo, že jsem nebyl na hodině, aspoň mi pomohla se pohnout. Nedokázal jsem se ani zeptat co sním je. Učitelka s pomocí kluka, odnášeli Reie na ošetřovnu. Nevím kam jinam by ho chtěli odnést. Pomalu jsem docupital do třídy, otevřel jsem dveře, všichni se mezi sebou bavili a nikdo o mně neprojevoval zájem, nebo si ani nevšimli, že jsem dorazil do třídy. Ani mi to nevadilo, kdyby na mě někdo promluvil, asi bych se složil a začal brečet jak malé dítě. Došel jsem na svoje místo, sednul si a vytáhnul si věci na hodinu, která měla tak za půl hodiny končit. Zajímalo by mě co se stalo Reovi, omdlel? Nebo snad něco horšího?! Začaly mi hlavou proletovat samé strašlivé věci, co se Reiovi mohly stát, když jsem byl na toaletách. Ze strašlivých myšlenek mě probral méně známý hlas, který jsem slyšel jenom párkrát a když ano, tak jenom kdy jsem nechtěl ho nechtěl slyšet.
"Kdes byl~" řekla jako by se nechumelilo. Byla to Mayo Suzume, moc v lásce jsem jí neměl. A proč bych měl, když mi hned první den nalepila na záda papír s nápisem BLBEC, jako na potvoru. Teda aspoň myslím, že to byla ona, protože v ten den se semnou nikdo jiný nebavil a ani mi nešahal na záda.
"...Zaspal jsem.." řekl jsem potichu. Nechci se sní bavit. Určitě mi zase chce něco udělat, zase mě nějak ztrapnit.
"Aa~ to je nudá." řekla otráveně a odešla. Co myslela tím rozhovorem? Nějak to nechápu, to se přišla jenom zeptat kde jsem byl? Asi jo, ale je to takové divné.
Učitelka došla, když si jí všichni konečně všimli, už byla docela na nervy a vypadala, jako by chtěla nás chtěla seřvat. Tím pádem se všichni uklidnili. Ani se nezmínila nic o Reiovi, jenom to, že omdlel a je na ošetřovně. Trochu se mi ulevilo, že jenom omdlel, ale stejně jsem měl strašně velký strach o něho, hlavně jestli se vůbec probere, protože kdyby se neprobral, nevím co bych dělal, ale asi moc pěkné by to nebylo... Mám Reie rád, teď bych si nedokázal bez něho představit život. A kde je vůbec ten kluk? Zaslechl jsem od učitelky, že hlídá Reie, protože někdy i vypomáhá na ošetřovně. Tak si ho tam ten doktor nechal s ním, aby ho hlídal. Bohužel jsem ale přeslech jméno, tím pádem nevím jak se jmenuje. Za pár minut zvonilo a já se vydal na ošetřovnu a byl jsem hodlán tam zůstat do té doby než se Rei probere, i když jsem zameškal tolik hodin. Chci vědět jak to potom vysvětlím učitelce.
Došel jsem na ošetřovnu a zeptal se kde leží Rei, doktor mě poslal uplně k poslednímu lehátku, které je v místnosti. Došel jsem k němu a uviděl, jak na židličce sedí ten kluk, nějak se mi začala vařit krev v žilách a já ho chtěl poslat, kdo ví kam. Jen si tak v klídku četl knížku a dělal, že hlídá Reie, kdyby se náhodou tak probral.
Když se konečně rozhodl si mě všimnout, tak se jenom na mě podíval znechuceným výrazem a dál četl knížku. Když mu ale jaksi došlo, že prostě neodejdu, tak jí zavřel a řekl:
"Když jsi výměna na hlídání, tak aspoň něco řekni." Vstal ze židle a odešel.
Konečně jsem si mohl v klidu prohlédnout jak na tom Rei je a nepřemýšlet o tom, jak mě ten kluk probodává pohledem. Sednul jsem si na židli a viděl jsem Reie, jak tam jenom tak bezradně leží. Začalo mi být strašně do breku. Když jsem myslel, že své slzy udržím, tak se stal právě opak, rozbrečel jsem se a to hodně. Byl jsem rád, že mám sebou tašku, potřeboval jsem totiž kapesníky a hned mi bylo jasně, že ten zbytek co mám v mikině, mi nestačí.
Uslyšel jsem zvonění, ale na to jsem kašlal, protože bych tam v takovém stavu ani nedokázal být a ještě jsem nechtěl odejít od Reie. Chtěl jsem být první koho uvidí, když se probere. Měl jsem rudé oči jak nějaký upír a stále jsem trochu ještě vzlykal.
Yutaka Rei:
Co to... Co se to děje? Pomalu jsem se snažil rozlepit oči. Nechápu to. Proč ležím na ošetřovně? Je to sen nebo skutečnost? Jsem zmatený. To vedle mě leží Arata? Konečně si začínám matně vzpomínat. Nejdřív jsem se popral s jedním maníkem, protože ubližoval Aratovi, pak jsem šel do školy. Šel jsem do třídy a... Co se vlastně stalo pak? Zatočila se mi hlava a... Musel jsem omdlít. Buď to bylo z vyčerpání, nebo mi ten šmejd, určitě to byl on, udělal něco s hlavou. Vlastně si trochu vzpomínám, že se mu jednou podařilo zasáhnout mi hlavu. Musel jsem se držet při vědomí jen silou vůle. No jo, jsem pako. Stejně jsem tam ale nemohl nechat Aratu samotného, takže to ode mě nakonec nebyla až taková blbost. Zajímavé, že si matně pamatuji i pár věcí, když se mě někteří mí "drazí" spolužáci snažili donést sem. Vím, že si cosi stěžovali, že jsem moc těžký a podle hlasů bych řekl, že tam byli... Kdo tam byl? Nemůžu si přesně vzpomenout, ale jsem si jistý, že tam byl tamten... Jak se jmenuje?.. Fakt si nemůžu vzpomenout na jméno, ale rozhodně tam byl.
Když se tak dívám kolem sebe, tak tu nikoho kromě Araty nevidím. Kolik asi může být hodin?
"A..ra.." V mé mysli momentálně padlo hodně neslušných nadávek. Mám tak vyschlé v krku, že ani mluvit nemůžu. V tom případě ho proberu jinak. Snažil jsem se nějak jemně do něj šťouchnout, aby se probudil a zároveň abych mu neublížil. Někdy mi příjde křehčí než holka. Člověk se bojí na něj sáhnout, aby mu náhodou nezlomil nějaké kosti v těle.
K mému překvapení se probudil. Vypadal jak kotě, které budíte z odpoledního spánku. Pomalu otevřel oči a nechápavě se na mě díval. Až po chvilce mu došlo, že jsem to já, ten blb, kterého celou dobu hlídal až se probere, kdo ho budí. Na tváři se mu objevil šťastný úsměv a k mému údivu, o malou chvíli později i slzy.Rychle mě obejmul.
"Reii, jsem tak rád, že ses probral." držel se mě kolem krku a bulel jak malé děcko. Na zamilované řeči jsem ale zrovna neměl čas.
"Vo...d..u.." Vysoukal jsem ze sebe sotva slyšitelným hlasem. Nevypadal, že by mě slyšel. Mou myslí projela další vlna ne moc slušných nadávek. Na další slovo jsem se už nezmohl. Začal jsem se tlemit jak pako, protože tato situace byla vážně vtipná. Potřeboval jsem mu nějak vysvětlit, že se chci napít, tak jsem ho prostě vzal, vyzvedl do vzduchu a otočil směrem, kde se nacházely nějaké kelímky a umyvadlo a popostrčil ho, ať jde. Snad to pochopí. Chvíli mu trvalo, než se vzpamatoval, pak mu to ale nejspíš došlo a o malou chvíli později mi už podával kelímek s vodou. Rychle jsem do sebe nalil všechnu vodu a strčil mu kelímek zpátky do rukou.
"Ještě." Ten se jen poslušně sebral a jak nějaký můj sluha mi šel napustit další kelímek s vodou. No, vlastně se tam prošel i potřetí. Vážně jsem potřeboval doplnit tekutiny v těle.
"Pořád máš žízeň?" optal se mě.
"Ne, už je to dobré." usmál jsem se na něj. Připadal jsem si jak ten největší parchant, protože dle mého bych tam klidně došel i sám. Proč ale nevyužít toho, že je tady Arata, že?
Najednou se otevřely dveře a do dveří vstoupil tmavovlasý kluk. Byl o něco vyšší než Arata, ale ani z daleka ne tak vysoký jako já. Netvářil se zrovna moc mile a brzy se vysvětlilo proč.
"Matsuyo, máš být na hodině! Když jsem se ptal, tak tady prý nemáš co dělat." vyklopil hned ze sebe. Arata trochu zrudl.
"O-omlouvám se." Arata se podíval trochu provinile do země, pak se za mnou jen ohlédl a odešel. Sotva se zavřely dveře, tmavovlásek se trochu škodolibě ušklíbl.
"Takže fakt je to mezi vámi takhle?" zasmál se jako by nic. Zděšeně jsem se na něj podíval. Věděl snad o mém vztahu s Aratou?
"O čem to mluvíš?" zeptal jsem se opatrně. Ten mě však hned zadupal.
"Nedělej, jako by nic. Moc dobře vím, že spolu chodíte. Vlastně to ví ještě pár lidí ve třídě. Můžete se jen modlit, aby se to nedostalo k Mayo. Pokud ta to všude pronese, nejspíš se z toho jen tak nevyhrabete." usmál se na mě. Neměl ze mě ani trochu strach. Je to nezvyk. Moc takových lidí nevídám.
"Popravdě..." ozval se po chvíli "...ani bych se nedivil, kdybys mi řekl, že jste se spolu už vyspali." zasmál se. Tímhle mě už naštval.
"Dej mi pokoj! Proč bych s ním spal?" Při posledním slově jsem po něm hodil rozevírací nožík, který nosím v kapse. Nožík mu těsně minul hlavu. Ani nemrkl, vypadal, jako kdyby to čekal.
"Hee?~ Působivé. Asi to mám chápat jako ne." usmál se. Najednou si sedl vedle mě na postel a chytl mě za ramena.
"V tom případě..." přiblížil obličej dost blízko k tomu mému. "...chceš to zkusit se mnou?"
Matsuyo Arata:
Když jsem byl v polovině cesty do třídy, došlo mi, že mám na ošetřovně svůj batoh. Otevřel jsem dveře do ošetřovny a šel na místo, kde byl můj batoh. Vážně se znovu nechci ukázat před tím blbcem, co mě vyhodil z ošetřovny. Když jsem ale došel k posteli kde ležel Rei a uviděl jak je na něm přilepený ten blbec. Nedalo by se ani říct, že jsem strnul jako obvykle na místě a nedokázal se pohnout. Já jsem z tama doslova co nejrychleji zdrhnul. Nedokázal jsem uvěřit, že se něco takového může stát. Proč? Proč byl ten debil na něm přilepený. Nelezlo mi to do hlavy. Spíše jsem tomu nemohl uvěřit nebo nechtěl. Utíkal jsem po škole a snažil se najít nějaké místo, kde můžu být sám, protože moje nervy asi zachvilku zase přestanou dělat co chci a já se nechci zhroutit uprostřed chodby, kde chodí ostatní žáci.
Našel jsem menší úkryt pod schody v suterénu, kde nikdo většinou nechodí. Možná tak někdy školník tady zavítá, když se něco zničí, tak aby to opravil nebo si vzít nějaké potřebné věci na opravu. Zrovna nebyl poblíž, byl jsem rád. Nevím jak bych mu vysvětloval proč jsem tady. Hned potom mi proběhla hlavou myšlenka co vlasně dělá Rei. Určitě je s tím debilem. Začaly mi po tváři téct slzy, schoulil jsem do klubíčka a co nejvíc se přimáčknul ke stěně. Nechtěl jsem, aby si někdo mě hned všimnul, kdyby sem došel. Stále jsem musel myslet na Reie a toho debila. Nedokázal jsem se uklidnit, snažil jsem se sebevíc ale prostě jsem musel stále brečet. Už mě štve, jak se ani nedokážu bránit. Kdyby Rei by byl na mém místě, já na jeho a on by viděl, něco takového, asi by nejřve profackoval jeho a pak asi aj možná mě....Počkat...Co když Rei mi lhal a všechno co řekl byla lež.... Možná si se mnou jenom pohrával a já jsem mu skvostně nahrával do karet. Vždyť mi ani jednou neřekl, že mě má rád nebo něco podobného. Může se stát, že když ho v blízké době uvidím, tak mi řekne, že je konec a, že zůvsává s tím blbcem, protože je lepší. Chtěl jsem přestat myslet na takové myšlenky, nechtěl jsem si myslet něco takového o Reiovi, on.. on by přece nic takového určitě neudělal. Určitě ne.
Uslyšel jsem kroky, schoulil jsem se ještě víc ke zdi, aby mě nešlo vidět. Určitě to byl jenom školník, asi si šel pro nějaké věci, které tu nechal. Bohužel to on ale nebyl. Slyšel jsem totiž něco co moje představy o tom, že je to školník zakopali hluboko do země.
"Arato?! Jsii tady?!!" zavolal hodně známý hlas přes chodbu. Moje tělo olil pot, byla mi zima ale při tom strašné horko. Snažil jsem se být co nejvíce potichu, aby si mě nevšimnul. Nechci ho zrovna teď vidět. Co když mi přišel říct, že je konec, že nechce už se mnou být, že si našel někoho nového a lepšího.
Když už jsem si myslel, že si mě nevšimnul, ale zákon schválnosti je všude a já musel jako na schvál zakašlat, snažil jsem se nekašlat celou dobu co tu byl, ale už jsem to nevydržel a zakašlal. Rei si mě všimnul a šel ke mně. Ještě než stihnul něco říct, co nejrychleji jsem od něho zdrhnul a začal hledat další místo, kde bych se mohl ukrýt. Podle hodin, které jsem viděl na zdi chodby, kolem které jsem běžel, už skočila škola. Takže už tam nikdo nebyl. Nevěděl jsem jestli Rei běží za mnou, protože jsem neměl odvahu se otočit. Vyběhl jsem ven ze školy a snažil se co nejrychleji doběhnout k mému domu. Nějak se mi to podařilo, nikdy jsem tak rychle a dlouho neběžel. Uplně se mi točila hlava. Byl jsem před dveřmi mého domu, chytnul jsem kliku, jak jsem říkal zákon schválnosti je všude, protože mi až teď došlo, že jsem si stejně tu tašku nevzal a to v ní mám mobil, peněženku a ty blbé klíče. A náhradní klíč je doma. Tak jsem opřel záda o dveře sesunul se dolů a snažil se vydýchávat...
Komentáře
Já ji čtu od začátku a je skvělá!! :3 Fakt dokonale píšeš... Tahle povídka je jedna z mých oblíbených ^^
Jsem ráda, že se alespoň někomu ta povídka líbí~ QwQ Když jsem ji totiž já osobně četla od začátku, tak mi připadá dost nedořešená, s velkými trhlinami v ději. Ale pššš, o tom se nikdo nesmí dozvědět.
No, uvidíme co z toho ještě stvoříme. ^^
QwQ že? Bych si jí taky mohla přečíst :'D Ale když si řekneš, že to píšem tak dlouho a nějak zapomeneš co tam vlastně bylo xD tak je to docela dobré ne?






You! Ďakujem za pridanie späť :3