Yoo, minna!
Po dlouhé době zase článek. Kokoro :'33 teď jsme se nějak rozepsali, ale neručím, že to bude trvat dlouho. Ale tak na 2-3 díly by to mohlo stačit.
Ti co čtou Kokoro už od začátku, si musí říkat jaká je to chujovina xD protože některé věci tam ani nedávají smysl. S tím já i Maemi souhlasíme :'D (teda myslím >w<) Je to pro nás taková oddechová povídka, prostě něco na zabavení. A díky tomu, že je to psané ve stylu RPG, tak vždycky ta druhá chce vědět co ta první napsala :'33 takže to někdy nedává smysl. Jde na tom i poznat jak se zlepšujeme nebo i zhoršujeme v psaní :'3
Doufám, že nejsem jediná, které se tak blbě seknul blog. OwO prostě se mi nejde na google chromu přihlásit.. takže toto píšu z opery. QwQ neví někdo co stím je?
No, nebudu vás zatěžovat. :'3 užijte si čtení~

Autor: Rikka (Matsuyo Arata) & Maemi (Yutaka Rei)
Poslední odstavec z min. dílu: Když už jsem si myslel, že si mě nevšimnul, ale zákon schválnosti je všude a já musel jako na schvál zakašlat, snažil jsem se nekašlat celou dobu co tu byl, ale už jsem to nevydržel a zakašlal. Rei si mě všimnul a šel ke mně. Ještě než stihnul něco říct, co nejrychleji jsem od něho zdrhnul a začal hledat další místo, kde bych se mohl ukrýt. Podle hodin, které jsem viděl na zdi chodby, kolem které jsem běžel, už skočila škola. Takže už tam nikdo nebyl. Nevěděl jsem jestli Rei běží za mnou, protože jsem neměl odvahu se otočit. Vyběhl jsem ven ze školy a snažil se co nejrychleji doběhnout k mému domu. Nějak se mi to podařilo, nikdy jsem tak rychle a dlouho neběžel. Uplně se mi točila hlava. Byl jsem před dveřmi mého domu, chytnul jsem kliku, jak jsem říkal zákon schválnosti je všude, protože mi až teď došlo, že jsem si stejně tu tašku nevzal a to v ní mám mobil, peněženku a ty blbé klíče. A náhradní klíč je doma. Tak jsem opřel záda o dveře sesunul se dolů a snažil se vydýchávat...
Yutaka Rei:
"Co tím myslíš!?" naštvaně jsem se na toho malého prolhaného tmavovlasého šmejda s vlasy svázanými do culíku obořil.
"Přesně to co jsem řekl." usmál se. Nechápu jak může být tak v pohodě. Zeptá se mě jestli se s ním chci vyspat i když ví že s někým chodím a neustále se usmívá, jako by se nic nedělo. Teď mě parádně naštval. Rychle jsem se ohnal pěstí proti jeho tváři a konečně jsem pochopil, proč se nijak nestresuje. Uměl se perfektně vyhýbat. Byl rychlý a mrštný, absolutně se nemusel bát toho, že bych mu něco udělal. I když byl mnohem slabší jak já, moc dobře věděl jak se s tím vypořádat. Před letící pěstí se skrčil a k tomu měl ještě spoustu času na mě sednout a svou vahou mě přišpendlit k posteli. Jakkdyby to nebylo všechno, v tu samou chvíli jsem ještě uslyšel kliku dveří. Přes zástěnu jsem však neviděl kdo tam byl. Jediný, kdo tam mohl jakž takž vidět byl ten šmejd, který mi seděl na břiše. Dveře se hned zabouchly a konečně jsem se dozvěděl kdo to tam byl.
"Chudáček Matsuyo. Co si asi pomyslí, když tě teď tady viděl takhle se mnou?" na tváři se mu objevil úsměv. To myslel vážně!? To byl fakt Arata!? Má chuť ho zabít se ještě víc uvolnila. Chytil jsem ho "jemně" pod krkem, prostě nějak tak abych ho neuškrtil, odhodil ho k vedlejšímu lehátku a chtě nechtě jsem šel za Aratou. Kašlat na to, že mám nejspíš něco s hlavou a nejspíš bych ani neměl chodit. Potřeboval jsem se k Aratovi nějak dostat a vysvětlit mu to. Nějakou dobu poletoval sem a tam po škole a nemohl ho nikde najít. Zbývala poslední možnost - školníkův sklad.
"Arato?! Jsi tady?!!" zařval jsem přes celou chodbu. Nikdo se však neozval. Až po chvíli jsem slyšel slabé zakašlání. Rozešel jsem se k tomu místu, bohužel jsem jen slyšel zašustění a Najednou nikoho nikde nebylo.
"Počkej!" stihl jsem ještě zakřičet, bohužel mě ale už neslyšel. Zbyla po něm jen taška, která ležela kousek ode mě.
"Jaká to tragédie! Chudáček Rei zrazen nešťastnou láskou." uslyšel jsem smějící se hlas opodál, zatím co jsem bral ze země Aratovu tašku.
"Co po mně ještě chceš, ty šmejde?" zeptal jsem se s ledovým výrazem ve tváři.
"Ale no tak, to není hezké. Nemůžeš mi říkat jménem?" zasmál se.
"Kdybych si ho pamatoval..." řekl jsem jako by se nechumelilo. Tohle ho hodně rozesmálo.
"Jsem překvapen, že si nepamatuješ mé jméno, když o mně ví skoro celá škola. Dovol tedy abych se ti představil, jmenuji se Manabu Kenji." ušklíbl se. Konečně jsem si vzpomněl, kdo to je. Byl to druhák, stejně jako já, hodně oblíbený u holek i z vyšších ročníků. Hrál vybíjenou, zabýval se bojovýma sportama a taky vyhrával hodně vědomostních soutěží. Už chápu proč se divil, že ho neznám.
"Už si vzpomínám." řekl jsem odměřeně. "Teď už mi řekneš co po mně chceš?" znovu jsem se na něj podíval jako bych ho chtěl zabít. A taky že jsem ho fakt chtěl zabít.
"Vlastně nic moc, akorát..." najednou se mi začalo mlžit před očima a zase se mi začala točit hlava. Bylo to stejné jako ráno. Najednou jsem zase neměl ponětí sám o sobě.
Probral jsem se až když byla tma. Fakt nevím co se se mnou dělo. Jediné co vím, že toto není ošetřovna, není to ani můj dům a není to žádné místo, které bych znal. Najednou jsem nad sebou uviděl sklánějícího se Kenjiho. Na sobě měl jen nějaké volné kalhoty a z jeho dlouhých mokrých vlasů na mě kapala voda. S rozpuštěnými vlasy vypadal jako holka, jak směšné.
"Dobré ranko. Už je ti líp?" usmíval se na mě. Jen jsem do něj zaryl svůj mrazivý pohled a osekl ho.
"Radši ne." Nad tím se jen tiše zasmál a usadil se na židli, která byla kousek od postele. S námahou jsem se posadil a rozhlédl jsem se kolem sebe.
"Kdes mě to dotáhl?" zeptal jsem se neohrabaně.
"Ke mně domů." ihned mi s úsměvem odpověděl. Tss myslel jsem si to. Bylo logické, že ne na ošetřovnu, protože tu po vyučování zavírají.
Matsuya Arata:
Tak plus mínus přes hodinu jsem seděl před dveřmi mého domu a snažil se dát si myšlenky do pořádku. Moc se mi to ale nedařilo. Ještě k tomu jsem myslel na to, jak se dostanu domů. Svoji tašku mám ve škole a než bych tam došel, byla by pravděpodobně zavřená. Mám dvě možnosti kam jít přespat. První je, že bych šel k Reiovi... To je ale blbý nápad, když jsem od něho utekl. Druhá možnost je ta, že bych poprosil přespání u Moe-san. Je to ta lepší možnost, ví o našem vztahu, takže když jí to nějak vysvětlím zkráceně, mohla by mě i pochopit. Začala mi být zima, nedivím se. Sedím na studené zemi a jsem celý spocený z toho jak jsem běžel. Zvednul jsem se a měl namířeno ke kvetinářství, kde jsem doufal, že bude ještě otevřeno.
Celou cestu jsem se snažil uklidnit, abych nevystrašil Moe-san. Přeci nemůžu k ní přijít tak zoufalý. Nechci aby mě takto někdo viděl. Hlavně né Moe-san nebo Rei.. Když mě tak napadá, nejsem náhodou vedle jeho domu? Otočil jsem kousek hlavou a viděl jak po mé právé straně je dům Reie. Do očí se mi nahrnuli slzy, i přes všechno přesvěčování, že je všechno v pořádku se mi do očí nahrnuli slzy a já ztěžka viděl na další krok. Jen jsem tam tak přiblbe stál a čuměl na jeho dům. Když jsem se trochu uklidnil, spíše, když mi přestali tak moc téct slzy, všimnul jsem si, že se nikde v jeho domě nesvítí. Je totiž už trochu šero a on mívá většinou aspoň v jedné místnosti světlo. Že by tam nebyl?? Určitě je někde s tím klukem. Někde jsem ho viděl, ale nějak si nemůžu vzpomenout kde, pamatuju si jenom jeho pohled, který je vždy chladný když se dívá na mě.
Konečně jsem došel ke květinářství. Moe-san právě zamykala. Stál jsem pár metrá od ní a nějak jsem nedokázal nic vyslovit.
"Ara-chin? Co ty tady děláš?? Pokud jsi mi přišel pomoct tak už je pozdě." řekla a přišla ke mně, díval jsem se do země, ale i přes to, že jsem jí neviděl do tváře, došlo mi, že se určitě jako vždycky usmívá. Snažil jsem se potlačit tichý brekot a říct Moe-san proč tu vlastně jsem.
"Děje se něco?!" Pravděpodobně si všimla toho, že mi po tváři stékají slzy a já nedokážu ze sebe vysoukat jediné slovo.
"Mě to klidně můžeš říct.." řekla a snažila se mě nějak uklidnit, byl jsem za to rád. Po nějaké te chvilce jsem se uklidnil natolik, abych se zeptal na to jestli můžu u ní přespat, protože jsem blbec a nechal si ve škole tašku. Bez zaváhání mi to dovolila a my se vydali k ní domů.
"Chceš nějaký čaj?" zeptala se Moe-san, když jsme došli do jejího bytu. Nečekal jsem, že nad kvetinářstvím jsou byty. Spíše byt. Sice malý ale vypadá, že to stačí a je tu ještě nějaké místo navíc. Kývnul jsem pro souhlas, potřebuju se nějak zahřát, jsem promrzlý na kost. Sednul jsem si ke stolu a čekal na čaj. Mezitím co jsem se rozhlížel po domě, donesla Moe-san konvici s čajem. Začala mi lít do hrnku čaj a já ho pozoroval, když nalívala sobě, prohlížel jsem si hladinu čaje v hrnku a přemýšlel. Vytrhl mě z myšlenek hlas Moe-san.
"Ara-chin? Co se děje??" zavrtěl jsem hlavou, protože jsem zase neměl sílu něco říct. Cítil jsem jak mi po očích začinají zase téct slzy a já jsem s tím nemohl nic udělat. Jakmile jsem se uklidnil, došlo mi, že asi musím všechno vysvětlit. Už jenom kvuli tomu, že by mi to mohlo pomoct.
Když už konečně jsem řekl všechno co se za tento den stalo, trochu se mi ulevilo, ale stejně mě to trápilo. A stále přicházeli ty strašlivé otázky. Má mě vůbec Rei rád? Kdo byl ten co seděl na Reiovi? Pohlédl jsem na Moe-san a ta se soustředila jenom jak to šlo, aby dokázala říct něco na to co jsem jí teď povyprávěl. Nějak se snažila vytvořit větu aby dávala smysl, ale něšlo to. Asi jsem na ní toho naložil moc.
"V-vždyť to neřeš.... Nějak si stím poradím." řekl jsem a nasadil falešný úsměv, nejradši bych se zase rozbrečel z toho co jsem udělal.
"Žádné falšované úsměvy!" řekla Moe-san a pleskla mi rukama o tvář.
"Všechno bude v pořádku. Pochybuju, že by Rei udělal něco takového." řekla s úsměvem a já se zase rozbrečel. Chudák moje oči. Už teď je musím mít uplně rudé.
Yutaka Rei:
Seděl jsem na Kenjiho posteli a naštvaně do něj zabodával svůj pohled.
"Hee?~ Vypadáš naštvaně." usmíval se na mě jako sluníčko, nebo spíš jak odporný hnusný škůdce, který jen čeká na to, až si nebudete dávat a pozor a on vám bude moct vysát krev.
"Jsi docela všímavý." odfrkl jsem s naprostým nezájmem a zabořil pohled úplně na opačnou stranu místnosti.
"Milý jako vždy." opáčil ironicky.
Najednou se zvedl ze židle, přišel ke mně a položil mi jeho studenou ruku na čelo. Rychle jsem mu ji odstrčil pryč.
"Nesahej na mě." chladně jsem se na něj zadíval.
"Chci ti pomoct, tupče." trochu naštvaně odpověděl a dal mi ruku zpět na čelo. Hypnotizoval jsem ho pohledem. Kdyby udělal cokoli podezřelého, nejspíš bych ho zabil. K ničemu se však neměl. Na chvíli mi dokonce připadal i jako trochu (opravdu trochu) milý člověk.
"Ve škole jsi dvakrát omdlel, tak mě zajímá, jestli nemáš horečku nebo něco... Moc na to ale nevypadáš." dodal a sedl si zpátky na židli.
"Nemám horečku." řekl jsem "Akorát jsem se ráno porval a dostal jsem slušnou ránu do zátylku." nahmatal jsem místo, kde se ještě teď ozývala bolest z ranního incidentu. Kenji se na mě trochu nechápavě podíval.
"Nikdy bych si nemyslel, že existuje někdo, kdo ti dokáže uštědřit takovou ránu do hlavy." škodolibě se usmál.
"Každopádně... Možná bys s tím měl jít do nemocnice. Kdyby to byl otřes mozku, tak by to moc dobré nebylo."
"Kašlu na otřes mozku. Při nejhorším chcípnu." odsekl jsem a lehl si zpátky na postel, zády k němu.
Ucítil jsem něčí ruku ve vlasech a následnou bolest. Zatahal mi za vlasy tak silně, že mi nadzvedl hlavu trochu nad postel.
"Toto je ale moje postel, tady spát nebudeš. Nechám tě tu spát jen pod podmínkou, že se se mnou vyspíš." zase nasadil ten svůj jedovatý úsměv. Vycenil jsem na něj zuby jako rozzuřený pes, oddělal mu ruku z mých vlasů a odstrčil ho dál ode mě.
"Nech mě napokoji." řekl jsem naštvaně a zase zavřel oči. O malou chvilku později jsem jen už cítil jeho dech blízko mých rtů.
"Ještě kousek se přiblížíš a dám ti takovou hlavičku, že budeš mít lebku na půlky." arogantně jsem ze sebe vydal. On mě však neposlechl. Jen se ušklíbl a připil se na mé rty. Rychle jsem ho od sebe odtrhl a ohnal se proti němu pěstí. Byl však mrštný a lehce se mi vyhnul. To, čeho si ale nevšiml bylo, že jsem ho stihnul chytit pod límec. To, čeho jsem si nevšiml já bylo, že on mě taky. Tak se tedy brzy strhnul jednotvárný boj. Po dlouhých pět minut jsme se snažili dát jeden druhému pořádně přes držku. On se ale perfektně vyhýbal a já zase vše blokoval. Po chvilce on změnil taktiku. Prostě mě chtěl svléct a to jakkoli. Já se jen snažil ho odtrhnout. No a nakonec přišla třetí taktika. Oba jsme se snažili zabrat si postel a když to vypadalo, jakože vede on, tak jsem se mu snažil zdrhnout z baráku.
Celá naše rozepře dopadla tak, že jsme seděli celou noc v kuchyni, v rozthaných hadrách, popíjeli kafe a hlídali jeden druhého, aby se náhodou o něco nepokusil. Přísahám, že odtud zdrhnu! Hned co on usne! Nechci tu být už ani minutu!
Matsuya Arata:
Z noční můry mě vytrh budík, který měla Moe-san nastavený na ráno, aby jsme nezaspali. Teda spíše abych já nezaspal, protože začíná mi škola dřív, než květinářství. Moe-san ale už byla na nohou a chystala snídani.
"Dobré ráno." řekla s úsměvem a nachystala na stůl bujnou snídani. Dobelhal jsem ke stolu a poděkoval za snídani. Vůbec jsem se nevyspal, protože jsem musel stále přemýšlet nad včerejškem a když se mi konečně podařilo usnout, zdály se mi jenom noční můry. Trochu hůř se mi i koukalo, protože mám napuchlé oči z toho neustálého breku. Ještě než si Moe-san sedla ke stolu, postavila předemne krabičku.
"Oběd pro tebe, do školy." upřesnila a sedla si.
"Děkuju." poděkoval jsem.
"Je mi jasné, že si nad tím stále lámeš hlavu, ale vsadím krk na to, že by Rei dobrovolně nic takového neudělal. Takže to bude v pořádku, ve škole ti to určitě vysvětlí." řekla po chvilce ticha. Chytla mě za ruku a usmála se.
"Všechno dobře dopadne." Když to řekla, nějak se mi trochu ulevilo.
Moe-san mě vyprovodila ze dveří a já šel do školy. Vyrazil jsem dřív, než obvykle, protože se musím stavit za školníkem, abych si vzal svou tašku. Teď jsem rád za to, že si nosím všechno učení v tašce, nevím, jak bych se vymlouval, že nemám žádné pomůcky do hodiny. Když jsem procházel kolem Reiového domu, začaly se vracet ty strašlivé myšlenky. Po celou cestu jsem se je snažil zahnat. Jakmile jsem se docela dost uklidnil, došlo mi, že už jsem u školy. A zahnané obavy se zase vrátily. Po chvilce jsem si uvědomil, že bych neměl před školou stát jako blbec, tak jsem vešel dovnitř a zamířil do suterénu, kde jsem spatřil naposled svou tašku.
Z marného hledání mě vyrušil hlas.
"Copak tady děláš?!" řekl školník, který vypadal na to, že se asi docela dost zlobí, že mu tady někdo leze.
"No.. já.. Včera jsem tu nechtěně si zapomněl tašku." řekl jsem potichu, ale tak aby to slyšel. Pohled jsem měl zabořený do země, nějak jsem neměl odvahu se mu podívat do očí.
"Myslíš tuhle?" ukázal na tašku, kterou držel v rukou.
"Ano!" řekl jsem šťastně a vzal jsem si ji.
"Našel jsem ji před chvilkou. Měl jsem namířeno jít s ní ke ztrátám a nálezům, ale vidím, že to není zapotřeba." ušklebil se a odešel.
Stál jsem před dveřmi třídy, oplývalo mě horko a zároveň i zima. Nějak jsem se bál vstoupit dovnitř a podívat se na místo, kde sedím já a Rei. Po chvilce přemlouvání jsem se stejně odhodlal jít dovnitř. Když jsem ale vešel a pohlédl na své místo, neviděl jsem Reie. Většina lidí už byla ve škole a on v tuto dobu už tady taky bývá. Nechtěl jsem stát ve dveřích, protože jsem bránil ostatním, tak jsem si šel sednout na své místo.
V hodině jsem se rozhlížel po třídě a všimnul jsem si, že kromě Reie chybí i ten kluk, co na něm seděl. Proč? Co když to co Moe-san říkala, je lež, co když všechny ty špatné myšlenky co se mi vířili v hlavě jsou pravdivé. Byl jsem rád, když mě z toho přemýšlení vyrušil učitel a zeptal se mě, jestli jsem v pořádku. Lehkým kývnutím jsem naznačil, že ano a, že se to nebude opakovat. Školu jsem si nějak odbyl a bezmyšlenkovitě jsem se vydal k domu Reie. Chci zjistit, jestli je to všechno pravda.
Stál jsem před domem Reie. Párkrát jsem už zvonil na zvonek, ale nikdo nedpovídal. Otočil jsem se a měl namířeno domů. Musím se nějak smířit s tím, že je to asi pravda. Rei je s někým jiným.
Když už jsem to chtěl uplně vzdát napadla mě ještě jedna možnost. Začal jsem rychle hledat v tašce, po chvilce jsem vytáhnul mobil. Ruce se mi třásly, měl jsem v ruce mobil a na obrazovce svítilo Reiovo číslo. Chvíli jsem uvažoval, jestli zmáčknout tlačítko hovor.
Zmáčknul jsem ho. Přiložil jsem si mobil k uchu a čekal, jak to Rei zvedne. Doufám, že to zvedne.
"Co tím myslíš!?" naštvaně jsem se na toho malého prolhaného tmavovlasého šmejda s vlasy svázanými do culíku obořil.
"Přesně to co jsem řekl." usmál se. Nechápu jak může být tak v pohodě. Zeptá se mě jestli se s ním chci vyspat i když ví že s někým chodím a neustále se usmívá, jako by se nic nedělo. Teď mě parádně naštval. Rychle jsem se ohnal pěstí proti jeho tváři a konečně jsem pochopil, proč se nijak nestresuje. Uměl se perfektně vyhýbat. Byl rychlý a mrštný, absolutně se nemusel bát toho, že bych mu něco udělal. I když byl mnohem slabší jak já, moc dobře věděl jak se s tím vypořádat. Před letící pěstí se skrčil a k tomu měl ještě spoustu času na mě sednout a svou vahou mě přišpendlit k posteli. Jakkdyby to nebylo všechno, v tu samou chvíli jsem ještě uslyšel kliku dveří. Přes zástěnu jsem však neviděl kdo tam byl. Jediný, kdo tam mohl jakž takž vidět byl ten šmejd, který mi seděl na břiše. Dveře se hned zabouchly a konečně jsem se dozvěděl kdo to tam byl.
"Chudáček Matsuyo. Co si asi pomyslí, když tě teď tady viděl takhle se mnou?" na tváři se mu objevil úsměv. To myslel vážně!? To byl fakt Arata!? Má chuť ho zabít se ještě víc uvolnila. Chytil jsem ho "jemně" pod krkem, prostě nějak tak abych ho neuškrtil, odhodil ho k vedlejšímu lehátku a chtě nechtě jsem šel za Aratou. Kašlat na to, že mám nejspíš něco s hlavou a nejspíš bych ani neměl chodit. Potřeboval jsem se k Aratovi nějak dostat a vysvětlit mu to. Nějakou dobu poletoval sem a tam po škole a nemohl ho nikde najít. Zbývala poslední možnost - školníkův sklad.
"Arato?! Jsi tady?!!" zařval jsem přes celou chodbu. Nikdo se však neozval. Až po chvíli jsem slyšel slabé zakašlání. Rozešel jsem se k tomu místu, bohužel jsem jen slyšel zašustění a Najednou nikoho nikde nebylo.
"Počkej!" stihl jsem ještě zakřičet, bohužel mě ale už neslyšel. Zbyla po něm jen taška, která ležela kousek ode mě.
"Jaká to tragédie! Chudáček Rei zrazen nešťastnou láskou." uslyšel jsem smějící se hlas opodál, zatím co jsem bral ze země Aratovu tašku.
"Co po mně ještě chceš, ty šmejde?" zeptal jsem se s ledovým výrazem ve tváři.
"Ale no tak, to není hezké. Nemůžeš mi říkat jménem?" zasmál se.
"Kdybych si ho pamatoval..." řekl jsem jako by se nechumelilo. Tohle ho hodně rozesmálo.
"Jsem překvapen, že si nepamatuješ mé jméno, když o mně ví skoro celá škola. Dovol tedy abych se ti představil, jmenuji se Manabu Kenji." ušklíbl se. Konečně jsem si vzpomněl, kdo to je. Byl to druhák, stejně jako já, hodně oblíbený u holek i z vyšších ročníků. Hrál vybíjenou, zabýval se bojovýma sportama a taky vyhrával hodně vědomostních soutěží. Už chápu proč se divil, že ho neznám.
"Už si vzpomínám." řekl jsem odměřeně. "Teď už mi řekneš co po mně chceš?" znovu jsem se na něj podíval jako bych ho chtěl zabít. A taky že jsem ho fakt chtěl zabít.
"Vlastně nic moc, akorát..." najednou se mi začalo mlžit před očima a zase se mi začala točit hlava. Bylo to stejné jako ráno. Najednou jsem zase neměl ponětí sám o sobě.
Probral jsem se až když byla tma. Fakt nevím co se se mnou dělo. Jediné co vím, že toto není ošetřovna, není to ani můj dům a není to žádné místo, které bych znal. Najednou jsem nad sebou uviděl sklánějícího se Kenjiho. Na sobě měl jen nějaké volné kalhoty a z jeho dlouhých mokrých vlasů na mě kapala voda. S rozpuštěnými vlasy vypadal jako holka, jak směšné.
"Dobré ranko. Už je ti líp?" usmíval se na mě. Jen jsem do něj zaryl svůj mrazivý pohled a osekl ho.
"Radši ne." Nad tím se jen tiše zasmál a usadil se na židli, která byla kousek od postele. S námahou jsem se posadil a rozhlédl jsem se kolem sebe.
"Kdes mě to dotáhl?" zeptal jsem se neohrabaně.
"Ke mně domů." ihned mi s úsměvem odpověděl. Tss myslel jsem si to. Bylo logické, že ne na ošetřovnu, protože tu po vyučování zavírají.
Matsuya Arata:
Tak plus mínus přes hodinu jsem seděl před dveřmi mého domu a snažil se dát si myšlenky do pořádku. Moc se mi to ale nedařilo. Ještě k tomu jsem myslel na to, jak se dostanu domů. Svoji tašku mám ve škole a než bych tam došel, byla by pravděpodobně zavřená. Mám dvě možnosti kam jít přespat. První je, že bych šel k Reiovi... To je ale blbý nápad, když jsem od něho utekl. Druhá možnost je ta, že bych poprosil přespání u Moe-san. Je to ta lepší možnost, ví o našem vztahu, takže když jí to nějak vysvětlím zkráceně, mohla by mě i pochopit. Začala mi být zima, nedivím se. Sedím na studené zemi a jsem celý spocený z toho jak jsem běžel. Zvednul jsem se a měl namířeno ke kvetinářství, kde jsem doufal, že bude ještě otevřeno.
Celou cestu jsem se snažil uklidnit, abych nevystrašil Moe-san. Přeci nemůžu k ní přijít tak zoufalý. Nechci aby mě takto někdo viděl. Hlavně né Moe-san nebo Rei.. Když mě tak napadá, nejsem náhodou vedle jeho domu? Otočil jsem kousek hlavou a viděl jak po mé právé straně je dům Reie. Do očí se mi nahrnuli slzy, i přes všechno přesvěčování, že je všechno v pořádku se mi do očí nahrnuli slzy a já ztěžka viděl na další krok. Jen jsem tam tak přiblbe stál a čuměl na jeho dům. Když jsem se trochu uklidnil, spíše, když mi přestali tak moc téct slzy, všimnul jsem si, že se nikde v jeho domě nesvítí. Je totiž už trochu šero a on mívá většinou aspoň v jedné místnosti světlo. Že by tam nebyl?? Určitě je někde s tím klukem. Někde jsem ho viděl, ale nějak si nemůžu vzpomenout kde, pamatuju si jenom jeho pohled, který je vždy chladný když se dívá na mě.
Konečně jsem došel ke květinářství. Moe-san právě zamykala. Stál jsem pár metrá od ní a nějak jsem nedokázal nic vyslovit.
"Ara-chin? Co ty tady děláš?? Pokud jsi mi přišel pomoct tak už je pozdě." řekla a přišla ke mně, díval jsem se do země, ale i přes to, že jsem jí neviděl do tváře, došlo mi, že se určitě jako vždycky usmívá. Snažil jsem se potlačit tichý brekot a říct Moe-san proč tu vlastně jsem.
"Děje se něco?!" Pravděpodobně si všimla toho, že mi po tváři stékají slzy a já nedokážu ze sebe vysoukat jediné slovo.
"Mě to klidně můžeš říct.." řekla a snažila se mě nějak uklidnit, byl jsem za to rád. Po nějaké te chvilce jsem se uklidnil natolik, abych se zeptal na to jestli můžu u ní přespat, protože jsem blbec a nechal si ve škole tašku. Bez zaváhání mi to dovolila a my se vydali k ní domů.
"Chceš nějaký čaj?" zeptala se Moe-san, když jsme došli do jejího bytu. Nečekal jsem, že nad kvetinářstvím jsou byty. Spíše byt. Sice malý ale vypadá, že to stačí a je tu ještě nějaké místo navíc. Kývnul jsem pro souhlas, potřebuju se nějak zahřát, jsem promrzlý na kost. Sednul jsem si ke stolu a čekal na čaj. Mezitím co jsem se rozhlížel po domě, donesla Moe-san konvici s čajem. Začala mi lít do hrnku čaj a já ho pozoroval, když nalívala sobě, prohlížel jsem si hladinu čaje v hrnku a přemýšlel. Vytrhl mě z myšlenek hlas Moe-san.
"Ara-chin? Co se děje??" zavrtěl jsem hlavou, protože jsem zase neměl sílu něco říct. Cítil jsem jak mi po očích začinají zase téct slzy a já jsem s tím nemohl nic udělat. Jakmile jsem se uklidnil, došlo mi, že asi musím všechno vysvětlit. Už jenom kvuli tomu, že by mi to mohlo pomoct.
Když už konečně jsem řekl všechno co se za tento den stalo, trochu se mi ulevilo, ale stejně mě to trápilo. A stále přicházeli ty strašlivé otázky. Má mě vůbec Rei rád? Kdo byl ten co seděl na Reiovi? Pohlédl jsem na Moe-san a ta se soustředila jenom jak to šlo, aby dokázala říct něco na to co jsem jí teď povyprávěl. Nějak se snažila vytvořit větu aby dávala smysl, ale něšlo to. Asi jsem na ní toho naložil moc.
"V-vždyť to neřeš.... Nějak si stím poradím." řekl jsem a nasadil falešný úsměv, nejradši bych se zase rozbrečel z toho co jsem udělal.
"Žádné falšované úsměvy!" řekla Moe-san a pleskla mi rukama o tvář.
"Všechno bude v pořádku. Pochybuju, že by Rei udělal něco takového." řekla s úsměvem a já se zase rozbrečel. Chudák moje oči. Už teď je musím mít uplně rudé.
Yutaka Rei:
Seděl jsem na Kenjiho posteli a naštvaně do něj zabodával svůj pohled.
"Hee?~ Vypadáš naštvaně." usmíval se na mě jako sluníčko, nebo spíš jak odporný hnusný škůdce, který jen čeká na to, až si nebudete dávat a pozor a on vám bude moct vysát krev.
"Jsi docela všímavý." odfrkl jsem s naprostým nezájmem a zabořil pohled úplně na opačnou stranu místnosti.
"Milý jako vždy." opáčil ironicky.
Najednou se zvedl ze židle, přišel ke mně a položil mi jeho studenou ruku na čelo. Rychle jsem mu ji odstrčil pryč.
"Nesahej na mě." chladně jsem se na něj zadíval.
"Chci ti pomoct, tupče." trochu naštvaně odpověděl a dal mi ruku zpět na čelo. Hypnotizoval jsem ho pohledem. Kdyby udělal cokoli podezřelého, nejspíš bych ho zabil. K ničemu se však neměl. Na chvíli mi dokonce připadal i jako trochu (opravdu trochu) milý člověk.
"Ve škole jsi dvakrát omdlel, tak mě zajímá, jestli nemáš horečku nebo něco... Moc na to ale nevypadáš." dodal a sedl si zpátky na židli.
"Nemám horečku." řekl jsem "Akorát jsem se ráno porval a dostal jsem slušnou ránu do zátylku." nahmatal jsem místo, kde se ještě teď ozývala bolest z ranního incidentu. Kenji se na mě trochu nechápavě podíval.
"Nikdy bych si nemyslel, že existuje někdo, kdo ti dokáže uštědřit takovou ránu do hlavy." škodolibě se usmál.
"Každopádně... Možná bys s tím měl jít do nemocnice. Kdyby to byl otřes mozku, tak by to moc dobré nebylo."
"Kašlu na otřes mozku. Při nejhorším chcípnu." odsekl jsem a lehl si zpátky na postel, zády k němu.
Ucítil jsem něčí ruku ve vlasech a následnou bolest. Zatahal mi za vlasy tak silně, že mi nadzvedl hlavu trochu nad postel.
"Toto je ale moje postel, tady spát nebudeš. Nechám tě tu spát jen pod podmínkou, že se se mnou vyspíš." zase nasadil ten svůj jedovatý úsměv. Vycenil jsem na něj zuby jako rozzuřený pes, oddělal mu ruku z mých vlasů a odstrčil ho dál ode mě.
"Nech mě napokoji." řekl jsem naštvaně a zase zavřel oči. O malou chvilku později jsem jen už cítil jeho dech blízko mých rtů.
"Ještě kousek se přiblížíš a dám ti takovou hlavičku, že budeš mít lebku na půlky." arogantně jsem ze sebe vydal. On mě však neposlechl. Jen se ušklíbl a připil se na mé rty. Rychle jsem ho od sebe odtrhl a ohnal se proti němu pěstí. Byl však mrštný a lehce se mi vyhnul. To, čeho si ale nevšiml bylo, že jsem ho stihnul chytit pod límec. To, čeho jsem si nevšiml já bylo, že on mě taky. Tak se tedy brzy strhnul jednotvárný boj. Po dlouhých pět minut jsme se snažili dát jeden druhému pořádně přes držku. On se ale perfektně vyhýbal a já zase vše blokoval. Po chvilce on změnil taktiku. Prostě mě chtěl svléct a to jakkoli. Já se jen snažil ho odtrhnout. No a nakonec přišla třetí taktika. Oba jsme se snažili zabrat si postel a když to vypadalo, jakože vede on, tak jsem se mu snažil zdrhnout z baráku.
Celá naše rozepře dopadla tak, že jsme seděli celou noc v kuchyni, v rozthaných hadrách, popíjeli kafe a hlídali jeden druhého, aby se náhodou o něco nepokusil. Přísahám, že odtud zdrhnu! Hned co on usne! Nechci tu být už ani minutu!
Matsuya Arata:
Z noční můry mě vytrh budík, který měla Moe-san nastavený na ráno, aby jsme nezaspali. Teda spíše abych já nezaspal, protože začíná mi škola dřív, než květinářství. Moe-san ale už byla na nohou a chystala snídani.
"Dobré ráno." řekla s úsměvem a nachystala na stůl bujnou snídani. Dobelhal jsem ke stolu a poděkoval za snídani. Vůbec jsem se nevyspal, protože jsem musel stále přemýšlet nad včerejškem a když se mi konečně podařilo usnout, zdály se mi jenom noční můry. Trochu hůř se mi i koukalo, protože mám napuchlé oči z toho neustálého breku. Ještě než si Moe-san sedla ke stolu, postavila předemne krabičku.
"Oběd pro tebe, do školy." upřesnila a sedla si.
"Děkuju." poděkoval jsem.
"Je mi jasné, že si nad tím stále lámeš hlavu, ale vsadím krk na to, že by Rei dobrovolně nic takového neudělal. Takže to bude v pořádku, ve škole ti to určitě vysvětlí." řekla po chvilce ticha. Chytla mě za ruku a usmála se.
"Všechno dobře dopadne." Když to řekla, nějak se mi trochu ulevilo.
Moe-san mě vyprovodila ze dveří a já šel do školy. Vyrazil jsem dřív, než obvykle, protože se musím stavit za školníkem, abych si vzal svou tašku. Teď jsem rád za to, že si nosím všechno učení v tašce, nevím, jak bych se vymlouval, že nemám žádné pomůcky do hodiny. Když jsem procházel kolem Reiového domu, začaly se vracet ty strašlivé myšlenky. Po celou cestu jsem se je snažil zahnat. Jakmile jsem se docela dost uklidnil, došlo mi, že už jsem u školy. A zahnané obavy se zase vrátily. Po chvilce jsem si uvědomil, že bych neměl před školou stát jako blbec, tak jsem vešel dovnitř a zamířil do suterénu, kde jsem spatřil naposled svou tašku.
Z marného hledání mě vyrušil hlas.
"Copak tady děláš?!" řekl školník, který vypadal na to, že se asi docela dost zlobí, že mu tady někdo leze.
"No.. já.. Včera jsem tu nechtěně si zapomněl tašku." řekl jsem potichu, ale tak aby to slyšel. Pohled jsem měl zabořený do země, nějak jsem neměl odvahu se mu podívat do očí.
"Myslíš tuhle?" ukázal na tašku, kterou držel v rukou.
"Ano!" řekl jsem šťastně a vzal jsem si ji.
"Našel jsem ji před chvilkou. Měl jsem namířeno jít s ní ke ztrátám a nálezům, ale vidím, že to není zapotřeba." ušklebil se a odešel.
Stál jsem před dveřmi třídy, oplývalo mě horko a zároveň i zima. Nějak jsem se bál vstoupit dovnitř a podívat se na místo, kde sedím já a Rei. Po chvilce přemlouvání jsem se stejně odhodlal jít dovnitř. Když jsem ale vešel a pohlédl na své místo, neviděl jsem Reie. Většina lidí už byla ve škole a on v tuto dobu už tady taky bývá. Nechtěl jsem stát ve dveřích, protože jsem bránil ostatním, tak jsem si šel sednout na své místo.
V hodině jsem se rozhlížel po třídě a všimnul jsem si, že kromě Reie chybí i ten kluk, co na něm seděl. Proč? Co když to co Moe-san říkala, je lež, co když všechny ty špatné myšlenky co se mi vířili v hlavě jsou pravdivé. Byl jsem rád, když mě z toho přemýšlení vyrušil učitel a zeptal se mě, jestli jsem v pořádku. Lehkým kývnutím jsem naznačil, že ano a, že se to nebude opakovat. Školu jsem si nějak odbyl a bezmyšlenkovitě jsem se vydal k domu Reie. Chci zjistit, jestli je to všechno pravda.
Stál jsem před domem Reie. Párkrát jsem už zvonil na zvonek, ale nikdo nedpovídal. Otočil jsem se a měl namířeno domů. Musím se nějak smířit s tím, že je to asi pravda. Rei je s někým jiným.
Když už jsem to chtěl uplně vzdát napadla mě ještě jedna možnost. Začal jsem rychle hledat v tašce, po chvilce jsem vytáhnul mobil. Ruce se mi třásly, měl jsem v ruce mobil a na obrazovce svítilo Reiovo číslo. Chvíli jsem uvažoval, jestli zmáčknout tlačítko hovor.
Zmáčknul jsem ho. Přiložil jsem si mobil k uchu a čekal, jak to Rei zvedne. Doufám, že to zvedne.
Ještě bych chtěla na záver dodat, že články moc vycházet asi nebudou. Chci se věnovat blogu, ale jaksi není čas a nálada QwQ jsem v devítce a už teď nesnáším pár učitelů, že bych je vyhodila z okna, za to co nám naložili. >w< doufám že stále se mnou vydržíte, i když nebudu tak moc aktivní (platí to i pro obíhání). Prostě nestíhám a štve mě to.






Další úžasnej díl, fakt píšeš skvěle.. :3